Páteční večer na konci května

Jdem noční Prahou co noha nohu mine,
voní tu akáty a rozpálená hlína.
Míjíme vily, křižovatky, parky,
jen letní večer, ty a láhev vína.

Jdem noční Prahou směrem na Hradčany
a vzduch nás v plicích pálí jako vina,
uličky úzké, hrbolatá dlažba,
jen lucerny, ty a láhev vína.

Jdem noční Prahou, Petřín po pravici,
pod námi řeka leskne se jak slina.
Náměstí, kašny, vinohrady, chrámy,
jen ztichlé město, ty a láhev vína.

Jdem noční Prahou a scházíme k řece,
v sametu noci skryta všechna špína.
Neony barů, schody na nábřeží,
na řece světla, ty a láhev vína.

Jdem noční Prahou a v tvých očích bliká
jediné světlo, které nezhasíná.
Rosa nás chladí zatímco jdem domů
a v parku zbyla prázdná láhev vína.

(V.2017)

Dávný král

Už se stmívá, ještě sečou pole,

přes strniště vítr zafoukal,

v patách za ním kráčí kdosi cizí,

možná tulák, možná dávný král.

Už se stmívá, teprv jedu domů,

mraky se mi sběhly nad hlavou

a ten někdo, kdo jde přes strniště,

nohy sotva zdvihá únavou.

Už se stmívá, nechce se mi usnout

a vítr jak by mě kolébal,

po strništi utíkám s tím větrem,

kde na mezi stojí dávný král.

Mléčná dráha

Nad hlavou bliká polární záře

A pod nohama stále ještě zem

Píšu si dnešek do diáře

A řeknu o něm lidem všem

Nad hlavou svítí Mléčná dráha

A pod nohama pořád ještě drn

Stojím tu skoro jako nahá

Nebe je z milionu skvrn

Nad hlavou černo, v duši taky

A pod nohama cítím jenom nic

Chytit se nebe, chytnu aspoň mraky

O pomoc křičím marně z plných plic

Minuty

Sedíme a minuty plynou

Zní kytara

A venku vítr zpívá

Čas nás tiše míjí

Chodí po špičkách

To aby nerušil

Ví, že teď na něm nesejde

Je to jen tikot hodin

Dvou srdcí

Sešly jsme se v jednom tiknutí

Sedíme a minuty plynou

Zní kytara

A má duše zpívá

Ticho

Ticho
Je mnohdy horší než slova
Proti slovům se dá bránit
Ale proti tichu?
Proti mlčení?

Jak se chcete bránit proti mlčení...

(II.2017)

Nedělní oběd

Vůně, co už na schodech mi říká

Že jsem doma

Ač zdráhavě navenek

Uvnitř bez váhání

Přiznáš světu

Že jsi doma

Tam, kdo voní svíčková

A řádka bot přede dveřmi

A mokré šlápoty

A muškát za oknem

A vlající prádlo

Říkají: tady bydlíme my

Tady jsem doma

A za toto místo

Za muškáty, svíčkovou i boty

Položím klidně i život

Sem nepřijde čas

Tady bude doma

Napořád 

Lom u Nedvědic

Ten lom až na dno vylámaný

Pan Skácel jak by o něm psal

A smělé břízy bělaly se

V té misce rudošedých skal

Nad lomem skřivan třepotal se

A zpíval, zpíval z plných plic

Bylo to na začátku máje

Když léto vyšlo do ulic

Na dně byl pramen čiré vody

A tráva hebčí sametu

A zrovna táhlo na poledne

(Jestli se tedy nepletu)

A člověk měl chuť náhle sčítat

Své viny i své zásluhy

Když slunce kapky prosvítilo

A lom se oděl do duhy

Mandarinka

Dnes ráno – na Zelném rynku

koupil pan Skácel mandarinku

a jí ji – posté nebo prve?

Tam u studánky plné krve.

Sedí nad lomem v holé stráni

a je den vhodný k umírání

když zanotuje kopretině

píseň – tu o nejbližší vině.

Z anděla zbylo hrozně málo

a srdce tiše zaplakalo,

že nikdo nemá paměť lomu.

A člověk podoben je – komu?

Snad suché trávě při silnici,

čekance věčně čekající…

Dnes ráno  - bylo šero ještě –

v kaluži předloňského deště,

který tam někdo schoval asi

si voda rozčesala vlasy…

Nebyl, kdo by je zacuchal –

pan Skácel kráčel zase dál.

Denisovy sady 2013

Lavičky nás poznávají

Už zase?

Šeptají si

Jak patetické

Jako pamflet napsaný opilým pianistou

Po třetí hodině ráno

Hlavní je se odrazit

Já se odrazila

Jak nejvíc to šlo

A co nejdál od tebe

Dům Šípkové Růženky

Dům celý zarostlý byl v růžích

a kolem temněl třešní sad

a břečťan po stěnách se plazil –

dům ne, spíš tajuplný hrad.

Kdoví, co v jeho zdech se skrývá,

růže ho střeží kvetoucí,

možná tam zakletá spí dívka

a možná jenom pavouci.

Dům celý zarostlý byl v růžích

a za ním třešní temněl sad,

a jestli uvnitř spí ta dívka,

tak někdo zachrání ji snad.

Z nádraží bylo slyšet vlaky

a ty jsi musel zase dál,

do klopy dal sis bílou růži

a cestou pryč ses usmíval.

Proč už nepíšu básně

Proč už nepíšu básně?

Asi mi došla inspirace

Poslední měsíce do mě cpali vyloženě informační šum

O tom, co se skrývá v těle

O básnících, kteří jsou už dávno mrtví

Ale přes ty hektolitry vědomostí pořád netuším

Kam se motýli schovávají před bouřkou

Proč lidé zapomínají na staré přátele

Kdy je člověk opravdu dospělý

Proč jahody ráno pláčou

Až se tohle dozvím

Možná zase najdu správné rýmy

Zatím mi musí stačit

Že i když jsme podle věku dospělá

V lese pořád hledám stezky vil

Jako Kryštof Kolumbus

Malý princ

O růžích
Beráncích
I králích

O tom, co hledáme ve hvězdách
O tom, co pod hvězdami ztrácíme
O baobabech, co rvou naše srdce
O liškách, jež jsme si ochočili
O příbězích mezi řádky

O malém princi v koutku naší hlavy

Pozdravujte svou květinu 
Od nás tady v poušti

Tak málo

Zbylo tak málo
Pár kapek krve na kamení
Pár pírek zachycených v kapradí

Mezi stromy
Ozvěna tlukotu křídel
Ozvěna křiku
Ozvěna umírání

Tak málo jsme našli
Opodál liščí nory

(duben 2017)

Nočním Brnem

K nám domů už nic nejezdí,

a tak se řítím nočním Brnem na snu,

září jak malá kometa.

Já oči nepřivřu v tom jasnu!

K nám domů už nic nejezdí

a tak tu stojím nevyspalá, sama,

však ono ještě něco pojede.

V tom nehledejte vůbec žádné drama.

K nám domů už nic nejezdí

a tak si letím temným Brnem na snu.

Svítí jak tisíc žárovek.

Až doletím, tak (nebojte se) zhasnu.

Počítání času

Vzpomínáš, jak jsme spolu počítaly dny?

Do prázdnin, do maturit kolik zbývá ještě.

Ráno jsi kalendářem odměřila čas

a večer umyly ho první jarní deště.

Vzpomínáš, jak jsme počítaly minuty?

Do konce hodiny kolik zbývá ještě.

Ráno jsi čárky na lavici kreslila.

A večer smazaly je první jarní deště.

Vzpomínáš, jak jsme kdysi počítaly čas?

Kolik ho společně máme asi ještě?

Ráno jsme byly děti kdesi v lavicích 

a večer odnesly nás dospělosti deště.