Táhlo mi na patnáct a všechno začínalo
a noví přátelé mi otevřeli svět.
Táhlo mi na patnáct (vlastně hrozně málo)
a přitom přišlo mi, že mám tak tisíc let.
Táhlo mi na šestnáct, když můj svět dostal ránu,
tím hrozným výbuchem otřásl se čas,
všichni mě zkoumali jako bílou vránu,
to když jsem sbírala to, co zbylo z nás.
Bylo mi osmnáct (telecí věk stále)
a novou kapitolu osud začal psát.
Já celá milovala! Ne ale na skále,
postaven na písku byl té lásky hrad.
Táhlo mi na dvacet a další velká rána
pýchu mou rozbila a zbylo střepů pár,
hloupá a bláznivá a naivní (a nána)...
Táhlo mi na dvacet a kolem jenom zmar.
Dvacet dva od září a pozdě v listopadu
s pýchou zas zcelenou jsem vzdorovala všem.
V myšlenkách v oblacích, však dávno ve svém pádu,
cosi se blížilo - to cosi byla zem.
Jsem tu čtvrt století a nic se nezměnilo,
i já jsem pořád já, asi bohužel?
Klišé mě uneslo (a přenádherné bylo!),
já ale nebyla jakou jsi mě chtěl.
Táhlo mi na patnáct, když všechno začínalo,
životem zmámená jsem vše chtěla mít hned.
Jsem tu čtvrt století (já vím, pořád dost málo),
však vevnitř chvílemi mám aspoň tisíc let...
