Stíny

Za mnou stojí moje černé stíny
Ať si světlo svítí odkud chce
Vpíjejí se do rozryté hlíny
Skrývají za stébla na louce

Za mnou stojí moje coby kdyby
Stojí pevně, stojí nehnutě
Na čele si píšou moje chyby
A ze zad mi rvou mé perutě

Za mnou stojí, z kůže si mě svlečte
Vy, mé stíny, jste můj věčný bič
Píšu básně, které nikdo nečte
A minulost odnáší mě pryč 

(30.8.2018, Líšeň, Myolastan)

Konec srpna

Potkali jsme se večer,

v srpnový večer koncem léta,

spálená země chladla

a tráva byla měkká.

Mohla jsem něco dělat?

To nevím. Nemám právo veta.

Tak nám zbyla jen země

a teplá noc jak deka.

Já odešla jsem ráno,

potichu, jak host nežádoucí,

i slunce ještě spalo

a nebylo kam spěchat.

Já šla bez otočení

a kolem okna nevidoucí,

kdo ví, zda chci to změnit

anebo to tak nechat…

Kde fouká teplý vítr

Není noci bez hvězd
Jak deka s dírami a velké světlo za ní
Svit dávno mrtvých supernov
A mezi planetami
Možná jedna další Zem

Na které je taky údolí v klínu lesa
Kde hoří oheň v kruhu kamenů
A zní kytary o kometách a tancích
Kde fouká s podvečerem teplý vítr
A na kopci se sbírají mlhy

Není noci bez hvězd
A není večerů bez ohně
A není dnů bez smíchu
Jen jednou, jednou v srpnu
A ten teplý vítr zahřeje tě na celý rok dopředu

Nikde není vítr a hvězdy jako tady
Nikde nejsme my jako tady

Srpnová

Horko drží obilná pole

svou ostrou rukou dusivou,

najít tak někde kousek stínu

a chvilku chládku mizivou.

Strništěm fouká horký vítr,

žene prach kamsi… kdoví kam,

chladit se někde v ledové vodě…

a já tu zatím utíkám.

Utíkám k lesům, kopcům, mezím,

na křídlech větru letím vstříc

vyprahlých plání ostré vůni

a velkým polím slunečnic.

Drží mě léto horkou dlaní,

vítr mé plachty pohání,

lehce se vznáším Vysočinou

a nikdo mi v tom nebrání.