Bouřkové nebe

Nebe zežloutlo bouřkovými mraky
Jak kdesi na Lhotákově obraze
Jak ta žárlivost ve mně
Která nejde potlačit ať dělám co chci

Jak ta bezmoc
Ačkoliv
Bezmoc není žlutá
Ta je černá
Sdílí barvu s beznadějí

Když se krev mění na víno
Všechno to dostává pevné obrysy
A ty barvy
Mi skoro vypalují oči

Oči snílka a básníka
Který věří na šťastné konce
I když nikdy žádný nezažil

Jak hloupě si teď přijdu
Odhalená jak pískovcová skála
Zranitelná jak myší mláďata pod podlážkou kuchyně

Hloupá, hloupá
Volají bouřkové mraky
Když do světa buší výboji všech barev

... zase ty barvy...

Všechno se dá vepsat do barev
A všechno se dá vepsat do básní
A všechno ve mně něco nechá

Malou hnijící ranku
Ze které se postupně stane další jizva do sbírky
A ani to pití ji nevyhladí

(27.8.2019. Po třech pivech. Antala Staška.)

Múzy

Proč musí být múzou básníkovou
jen spousta nezhojených ran,
jizvy, co nikdy nevymizí,
vlejí se do popsaných stran.

Život se přes má záda žene,
láme mi neskloněný hřbet.
A minuty bez naplnění
změní se v dlouhou řadu let.

Ty temné chvíle temné noci
inkoustem pera překryju.
A jako vždycky, tak i dneska
příběhy píšu, nežiju.

(20.2.2019)

Báseň, co nebudeš číst

Beru tužku, vrhám se na nepopsaný list,
rozhodnutá napsat všechno tak, jak mělo být.
Rozhodnutá psát ti báseň, co nebudeš číst,
rozhodnutá odhalit ti opravdový cit.

Beru tužku napnutá jak před výstřelem prak,
rozhodnutá z nití kdyby klubko bylo příst,
rozhodnutá napsat to a zapomenout pak
a tak napsala jsem báseň, co nebudeš číst.

(12.11.2017)

Nádraží v Borači

Nádraží. 
Plné vzpomínek a vůně pražců.
Dvě lesklé koleje vedoucí do neznáma.
Ticho před tím, než přiduní vlak
a odjede pak
i s náma.

Jen čas sám ví, co všechno vzal,
akordy kytar, cinkot plechovek.
I tohle odpoledne zmizí v propadlišti.
Nakonec přejde i nás lidí věk.

Kdoví, snad za dva nebo za sto let
zmizí i tato malá nádražíčka,
zbydou jen ty dvě lesklé koleje
a kotě
líně mžourající do sluníčka.

Odpusť

Odpusť mi prosím, co jsem udělala
a taky všechno, co jsem neřekla.
Odpusť mi prosím, že jsem zaváhala,
když bylo těžko, pryč jsem utekla.

Odpusť mi prosím... Nebo nechej býti!
Proč na tobě mi tolik záleží?
V mlze mých úvah klamný maják svítí
a krom mě k němu nikdo neběží.

Odpusť mi prosím, odpustím ti taky,
všechno, co bylo, bude nebo je.
Nezbyl jsi ty a ani žádné vlaky,
nezbylo nic, ani naděje.

(13.5.09/18.2.10)

Pod kopcem holým jako pleška

Na té louce mezi lesy
Narodilo se před lety mnohé
Večery pod hvězdami
A rána orosená
A chvíle, kdy nám bylo tak dobře, až se chtělo křičet

Na té louce mezi lesy
Mnohé zemřelo
Důvěra, přátelství i naděje
Že věci budou tak, jak mají být
Že všechno bude zase dobré
A vrátí se hvězdy, rosa i radost

Ale je už pozdě
A všechno skončilo
V mokrém popelu našeho posledního ohně

(19.6.19, Green)