Z třešňových hájů věčný vítr
uzel tvých vlasů rozčeše,
zatočí se, hned nazpět letí
obočí černé pohladit,
tvář sladkou, rety do srdíčka,
zaklepat větví na střeše,
vzbudit básnířky unavené
a horký čaj jim ochladit.
Z nebeských výšin věčný vítr
přinesl vločky s kapkami,
zatočil se, hned nazpět letí
tuš na papíře osušit
poetům, kteří – dávno mrtví –
stali se svými řádkami,
změnit se v báseň – to je způsob
jak věčně žít a nezemřít.
Žádné komentáře:
Okomentovat