Sněží na Jošino

Z třešňových hájů věčný vítr

uzel tvých vlasů rozčeše,

zatočí se, hned nazpět letí

obočí černé pohladit,

tvář sladkou, rety do srdíčka,

zaklepat větví na střeše,

vzbudit básnířky unavené

a horký čaj jim ochladit.

Z nebeských výšin věčný vítr

přinesl vločky s kapkami,

zatočil se, hned nazpět letí

tuš na papíře osušit

poetům, kteří – dávno mrtví –

stali se svými řádkami,

změnit se v báseň – to je způsob

jak věčně žít a nezemřít.

Piano man

V jediné melodii

pomale loudavé

po klapkách prsty plují,

tančí svůj tichý kus.

A hosté víno pijí,

když tóny prchavé

k nim ze strun vyskakují

s tím černobílým blues.

Osvoboditelé

Ti druzí

Dávali dětem u cesty

Čokoládu v blyštivém staniolu

A taky oranžové pomeranče

Úsměvy v oholených tvářích

A slunce

Odráželo svoje paprsky

V brýlích lesklých

Jako staniol

Ti druzí

Dávali dětem u cesty

Umolousanou kostku cukru

Z kapsy vybledlé uniformy

Úsměvy trochu unavené

A slunce

Odráželo svoje paprsky

Na hlavních

Tanků

Růže pro bolest

Pro tisíc očí vyplakaných

Pro tisíc očí slzících

Pro tisíc očí bez naděje

Pokvetou růže v tisících

Pro stovky retů nelíbaných

Pro stovky retů bez smíchu

Pro stovky retů oněmělých

Pokvetou růže potichu

Pro vás, básníky bez nápadů

Pro vás, malíře bez pláten

Pro vás milence bez milenek

Pokvetou růže každý den

Pro všechny lásky poztrácené

Pro všechno marné hledání

Pro všechna slova nevyřčená

Vykvetou růže na dlaních

Pohádka bez konce

Pod modrým nebem na modré řece

leknín je bílý a na něm hrad,

v tom hradě bydlí princezna Žabka

a čeká, kdo ji bude mít rád.

Čeká už dlouho s korunkou zlatou,

pod modrým nebem sama je dál,

čeká už dlouho a není nikdo,

kdo by jí z lásky polibek dal.

Pod modrým nebem na modré řece

princezna pláče tenounce,

leknín se kýve, oblaka plynou,

ta pohádka je bez konce.

Maják

Všechny mé lásky, které z dříve mám,
zblednou a zhasnou proti jediné,
a já jen doufám, že to není klam,
jen něco malého, co rychle pomine.

A je mi jedno, co se může stát,
ať padnou všechny modly laciné.
V tom černém moři příslibů a ztrát
září mi nocí světlo jediné...

(Ať se stane cokoliv, nenechte si zkazit krásné vzpomínky. Časem to může být jediné, co vám zbude.)

Volba

Je to má volba a přesto chci zpět,

zraním tě, ztratím – a pak shoří svět,

je to můj osud, snad vzepřít se chtít…

Copak jde zabít a přitom dál žít?

Je to má volba a dobře to vím,

svět tiše shoří na popel a dým.

Osud je hloupost, proč zoufalec být,

když můžu zabít – a přesto dál žít?

Ačkoliv

Ačkoliv se mé srdce zastavilo
Svět se nezastavil
Ani život

Musím dál
Dýchat
Mluvit
Chodit

Musím dál
Být

Ale život
Život, ten odešel
S posledním úderem mého srdce

Narodit se dá jednou
Zemřít se dá nesčetněkrát

(2017)

O lednu 2011

Smutno je okolo,

zima se mezi nás dala,

jak se mám ubránit,

ledovka kamsi mě hnala.

Jak se mám ubránit,

vítr mě od tebe bere,

zima je na duši,

na srdce mrazík se dere.

Smutno je okolo

a snad to je z mojí viny,

neumím předstírat,

neumím zakrývat splíny,

neumím předstírat,

když jedu k tobě, jsem ráda,

mlčím, když není proč –

a kolem zima pak padá.

Smutno je na duši,

zima mě za srdce chytá,

těžko se ohřívat,

když kolem hlavy sníh lítá,

těžko se ohřívat,

když mlčíš zároveň se mnou,

když most se rozpadl

a v sobě propast máš temnou.

Když most se rozpadl

a nejsou dělníci k mání,

když ticho špatné je

a slova pouhé jsou zdání.

Promiň mi, nemůžu

podívat se do tvých očí,

já když to udělám,

obavy se mnou hned točí,

hlavu mi motají

a těžko můžu se bránit,

chceš znát mé myšlenky –

ne, copak můžu tě ranit?

Důvěra pevná je,

láska jí život zas vrací

a já chci mlčet jen –

důvěra v tichu se ztrácí.

Smutno je okolo,

chvíli jsem mlčela pouze

a do tvých očí se

dívám jen krátce, ne dlouze.

Smutno je okolo,

ledová tříšť srdce drtí,

smutno je okolo,

smutno je v náručí smrti.

Šachy

Oba jsme hmátli po králi,

kam ustoupit už není,

jak rádi bychom vyhráli,

však pravidla se mění.

Vzájemně jsme se zajali

na černobílém poli,

jak rádi bychom vyhráli,

však pěšci se nám drolí.

Střelci i věže jásali,

králi však v patu stojí,

jak rádi bychom vyhráli,

černá se bílé bojí.

Své barvy jsme se ujali

začali šachy hrát –

jak rádi bychom vyhráli…

Kdo z nás řekne: šach mat?

Hraní s časem

Co bylo – bylo

a co nebylo, nezabolí.

Co není – nebude

a my jdeme dál přes mrtvoly.

Co bylo – není

a to co je, je stejně pasé.

Co je – to nebude

a zbude hloupé hraní s časem.

Po kolejích

Zase jdu po kolejích

Zatím jen ve snu

Ovšem slunce zlatí svět

Docela jako doopravdy

Zase jdu po kolejích

A stříbro šín je oslnivé

Místo bot obouvám si

Rozpuštěný asfalt z pražců

Čas slzí

Přišel čas slzí

A bolest z rýmů nadělá mi cáry

Jak můžu psát

Když nemůžu se ani nadechnout

Přišel čas slzí

Zase na mě zkoušíš svoje čáry

Když mě máš rád

Tak proč nemůžeš mě obejmout

Přišel čas slzí

Slova sama na papír mi skáčou

Jak můžu psát

Když sotva můžu tužku uchopit

Přišel čas slzí

Nebe, slunce, stromy, mraky pláčou

Když mě máš rád

Tak proč nemůžeš mě pochopit

(2010)

Prší

Prší mi na vlasy

Teče do bot

Vlhkost mi rosí oči

Ale na tom nezáleží

Po kotníky v blátě

Zacákaná po uši

Mokrá nad hlavu

Ale na tom nezáleží

Prší mi na život

Teče mi do bot

A není to déšť, co mi rosí oči

Ale na tom nezáleží

Najednou nezáleží na ničem...

(2.3.2017)

Na lavičce

Na lavičce kdesi v půli cesty,

na lavičce s prknem zlomeným,

na lavičce s oprýskaným lakem,

slova vstříc nám plynula jak dým.

Jako dým se rozplývala vzduchem,

jako dým se kolem vinula,

jako dým – jen vůně po nich zbyla,

naše srdce jak dým minula.

Minula nás a zmizela v čase,

minula nás kdesi pod víčky,

minula nás a nám v srdci zbyly

jen dvě staré, prázdné lavičky…

O básnících

Zvláštní je povaha básníkova

Dokud je šťasten
Píše o ptačím zpěvu a křehkosti jara
Píše o letních vůních a západech slunce
Píše o barvách podzimu a šumění deště
Píše o kráse vloček a jiskřivosti sněhu

Nepíše o svém štěstí
O své lásce
O tom koho miluje

To až když krvácí
Bere pero
Namáčí ho sám do sebe
Zředí slzami

A píše


(2.3.2017)

Na Cejlu

Z tramvají pantografů

blýská se na časy,

padají jiskry k zemi

jak lístky kopretin.

Kaluže v kolejišti

vlhce je uhasí,

zaniknou v nekonečnu –

a zbude jenom stín.