Poslední trať

Poslední ze všech dobrejch tratí

Poslední, kterou nevzal čas

Starosti tvý se na ní ztratí

Zapomeneš na šedej vlas

A až se po ní jako vždycky

Přiblížíš k lesům vzdáleným

Pomalu půjdeš, nostalgicky

Lehce jak vánek jako dým

Poslední ze všech dobrejch tratí

Nevratně zavál zimní čas

Jaro se na ni těžko vrátí

Tahle trať zbyla jenom v nás

Nejvíce

Ten čas byl sladký půlrok lásky

Štěstí jsem hrstku sehnala

Byla jsem malá a jak s tebou

S jinačím jsem se nesmála

Pak přišel dlouhý půlrok žalu

Láska mi srdce zničila

Byla jsem větší-kvůli tobě

Nejvíce slz jsme prolila

Bylo to krásné, mít tě ráda

I když to možná netušíš

A ze všech, co jsem milovala

nejvíce tebe, tebe, víš?

Smutek měl formu agonie

Jak noc byl černý každý den

A ze všech, které nenávidím

Nejvíce tebe, tebe jen!

Julie

Nenávist

Se často rodí z lásky

A naopak

Zas láska z nenávisti

Julie by mohla vyprávět

Jak zlý je svět

Když city nejsou víc

Než zvadlé listí

Julie

Svůj strach svěřuje stínům

Ve stínech

Se skrývá nejraděj

Tam ukryje se světu

Monteků, Kapuletů

Kde místo lásky

Zbyla beznaděj

(8.9.2010)

Má-nemá rád

Není nic lepšího

O čem bych mohla psát

Než tahle zvláštní hra

Na má mě-nemá rád

Hra cudných pohledů

Kratičkých slůvek díků

Úsměvů zářících

Jak kaluž na chodníku

Není nic lepšího

Než tady sedět, psát

O naší malé hře

Na má mě-nemá rád

Dlaň

Dotkl se mé dlaně

Vrhl pohled krátký

To, co bylo nejde

Přece vrátit zpátky

Dotkl se mé dlaně

A mně úsměv ztuhnul

Odstrčila jsem ho-

On zklamaně uhnul

Dotkl se mé dlaně

A mně ztvrdly oči

Jako oči šelmy

Než na kořist skočí

Dotkl se mé dlaně

Zpět jsme sběhli v čase

A náhle jsme chtěli

Prožít tu noc zase

Dotkl se mé dlaně

Tak, jak se mu snilo

Čas však vrátit nejde-

Na vše pozdě bylo

Dopis Evženovi

Jak Taťána dnes svému Evženovi,

píšu Vám dopis, že zrodil se cit,

jenž je v mém nitru bezesporu nový,

ač se mu bojím srdce otevřít.

I Julie, když o Romea stála,

jistě do ruky pero brávala

a něžná slůvka, jež se téměř smála,

na bílý papír s něhou psávala.

Proto Vám píšu tento dopis krátký,

že ctím Vás víc, než lze si připustit,

tak, prosím, čtěte, co je mezi řádky,

zkuste mi pomoct lásku objevit.

Klíč

Na staré půdě ve staré truhle,

kde ležel prasklý hnědý míč,

vedle panenky dávno ztuhlé

našla jsem ležet velký klíč.

Vypadal staře, ležel v prachu,

kdoví, kdo ho tam položil,

možná, že se s ním zbavil strachu,

možná jím zamčel, o čem snil.

Klíč svírám v dlani upocené

a světem šlapu zase dál-

teď hledám zámky uzamčené,

kam by ten klíček pasoval.

Po setmění

Jsou chvíle, který toužíš chytit

do obou dlaní, nepouštět,

lidi, s kterejma chceš se řítit

přes vše, co podstrkuje svět.

Jsou chvíle, který nezachytíš

stejně jak vodu do dlaní,

chvíle, kdy úžasně se cítíš

a který maže svítání.

To když se hvězdy na nebesa

potichu vplíží s měsícem,

tma vyrazí ze skrytu lesa,

pomalu končí další den.

Jsou chvíle, který kolem tebe

proklouznou jako mámení-

to když zas spatříš noční nebe

a zjistíš, že se nemění.

(26.9.2009)

Pod hvězdami

I přes to všechno ošklivé a špatné

Mezi námi

Nemůžu

Nechci

Nesmím zapomenout

Jak spolu létali jsme pod hvězdami…

Na kraji

Stojím na kraji
Za zády jistotu
Před sebou dálku
Bylo by krásné tu chvilku letět
Než by přišlo přistání

To lano, co mě drží nahoře
Záchranné lano
Ze slovíček
Pohledů
Úsměvů
Cenných chvil
Přetne pár slov

Pak stačí malé šťouchnutí do zad
A dno se začne přibližovat

Nemůže být dobré to
Co začíná slovy
"Miluju tě
Ale..."

Z Kostelíčka

Z Líšně je daleko vidět

Do rovin ke Slavkovu

Do kopců k Ochozu

Daleko běží tvé oči

Přes remízky

Přes pole

Z Líšně je daleko vidět

Do celého Brna

Daleko běží tvé oči

Přes střechy

Přes silnice

Přes komíny továren

Z Líšně je daleko vidět

Všechno krásné

Jako na dlani

Jen se rozletět

A objevit obzor

Nechápu

Nechápu
Pořád dokola
Padám na…ústa
Rozbíjím si nos
Odírám kolena
Dlaně mám do krve

Nechápu
Pořád dokola
Zakopávám
Padám do prachu
Do bláta

Nechápu
Pořád dokola
Padám na hubu
Rozbíjím si nos

A ty pitomé růžové brýle
Ty mi pořád ještě nespadly…

Když jsi spal

Když jsi spal
Město ti svítilo do tváře svými neony
A bylo to zvláštní, teď a tady
Tvá ruka v mé
Klid a lehký úsměv
Kdo ví, co se ti zdálo

Když jsi spal
Zakryl tě stín odněkud z minula
A roztřáslo tě něco v tvé hlavě
Chtěla jsem to zahnat
A snad zahnala
Kdo ví, co se ti zdálo

Kdo ví, co se ti zdálo
Nemohla jsem za tebou do tvých snů
Nemohla jsem za tebou
Když jsi spal

Nelituj

Jen mě nelituj

Co ty víš

O dnech plných falešných úsměvů

O všech těch "Je mi fajn"

O útrpnosti ostatních

Jen mě nelituj

Co ty víš

O nocích bez konce

O pláči bez slz

O bolesti v každém póru

Jen mě nelituj

Co ty víš

O mém trápení...

Dopis

A tak Ti píšu, jak sis přál,

i když moc nevím, co Ti psát,

protože svět se točí dál

a není proč se zdržovat.

Ale já píšu. Jak se máš?

A kam tě vůbec zavál svět?

A koho teď objímáš?

Ačkoliv - lepší nevědět.

Není to dlouho. Nebo je?

Nikdo nikoho neviní.

Děvče se srdcem kovboje,

Don Quijot věčný proti ní.

Tak tedy jaká? Dá se to?

Já vím, jednou tak, jindy tak,

taky se těšíš na léto

a k večeři máš tatarák.

Já taky žiju jak se dá,

a píšu Ti - jen žes to chtěl.

Má loď tvůj přístav nehledá - 

a nevím, jestli "bohužel".

Podvečerem

Nad městem hoří večerní nebe

růžovozlatým příkrovem

a první hvězda nesměle blikla

přímo nad temným Petrovem.

Parnasu mračna vzdouvají se

na Zelném rynku barokně,

zakláním hlavu - římsy a sochy

a uschlý muškát na okně.

Zahrádky končí. Poslední číšník

ustrnul v tiché úkloně.

Převracím v prstech tajemný lístek:

"Budu tě čekat u koně."

A potom přijde, z odlesku rudé

(ne proto že se stydí snad),

to moje město, nad které není

a které budeš mít navždy rád.