středa 28. června 2017

Déšť

Z nebe prší kapky deště,
to snad pláčou andělé,
z nebe prší kapky deště,
neodcházej, nechoď ještě,
v staré košili zvetšelé.

Z nebe prší kapky krve,
to nebe bolest oplácí,
z nebe prší kapky krve,
stále stejný jako prve –
i tvoje srdce krvácí.

Z nebe prší kapky – slzy,
to nikdy nebi nesplatíš,
z nebe prší kapky – slzy,
loučím se, říkám „Vrať se brzy“,
i když vím, že se nevrátíš.

sobota 24. června 2017

Beznaděj

Slunce v dlaních
Mám ho!
Propadlo mezi prsty
Slunce nechytíš

Měla jsem tě
Propadls mi časem
Už tě nemám
Nikdy jsem neměla

úterý 20. června 2017

Na zastávce

Když vystoupím
A autobus odhrčí
Zbydu jenom já
A tichá noc

Sníh šumí kolem uší
Mám chuť volat
A radovat se hlasitě
Co je krásnější?
Co je velebnější?

Já jsem jenom já
Člověk se zemí spjatý
Ale jsou chvíle
Kdy vyletím k nebi
A černá děravá temnota mě pohltí

Pak projede auto
Jsem zpátky

Po mém snu
Zůstanou jen stopy ve sněhu
A i ty za chvíli zasype sníh

středa 14. června 2017

Scénář

Naše pošetilé intermezzo
Nebude promítat žádné kino
Napsali jsme je příliš málo slovy
Pro příliš mnoho herců

Naše pošetilé intermezzo
Nebude chtít nikdo hrát
Napsali jsme ho příliš tmavým inkoustem
Pro příliš temnou scénu

Naše pošetilé intermezzo
Nebude nikdo číst
Napsali jsme ho příliš podle života
Na to, aby to mohla být pravda…

neděle 11. června 2017

Mansarda

Máš v očích nebe
Do mansardy nesvítilo slunce
V komíně věčně kvílela meluzína
A v přízemí operní zpěvačka
A toulavé kočky na střechách
Nebýt toho, žilo se tam nebesky.

Máš v očích nebe
Z těch koček jsme oba rostli
Jednou jsi hodil po jedné květináč
Vysklil jsi okno v protějším domě
Stěžovali si domovnici
Nebýt toho, žili jsme si nebesky

Máš v očích nebe
Dávali nám primadoninu poštu
A ty ‘s jí ji nosil s omluvami
Vracel ses s našimi účty
A mezitím s ní dlouze rozprávíval
Nebýt toho, žilo se nám nebesky

Máš v očích nebe
Do mansardy nechodí ani slunce
Siréna z přízemí vábí marně
Zavřu okno, aby tě nerušila
A půjdu pryč
Hledat nebe jinam

čtvrtek 8. června 2017

Cestou do Boskovic

Pole jsou stejná
I lesy
I obzor
I oblaka plynou stejně
I vlak drncá jako vždycky

To jen já
Já se změnila
Na půli cesty
Mezi jahodou
A pelyňkem

pondělí 5. června 2017

Tam

Po cestě kráčím,
ta cesta je dlouhá
a vede mě někam,
kde možná to znám,
sotva jí stačím
a v mém srdci touha,
a já pořád čekám,
že dojdu až TAM.

Obzor je zlatý
od paprsků smíchu
a cesta se stáčí
jak bělavý had,
bolí mě paty
a usínám v tichu
a vlastně mi stačí
jen mít něco rád.

Po cestě bílé
a se sluncem v zádech,
pod alejí stromů
se procházím sám.
To je ta chvíle,
kdy zlatavý nádech
mě zavede domů
a to je to TAM.

čtvrtek 1. června 2017

Nádraží ve Veselí nad Lužnicí

Jak hrozně láká vůně pražců,
když slunce praží do trati,
jak sladce voní černým térem –
vůně, co se hned vytratí.

Jak jiskří šíny pod paprsky,
až svítí jako zlatý had,
možná jak struny kytarové –
jen na ně zkusit začít hrát.

Jak krásně bývá vedle trati
slunce když násep vypeče,
chvíle tak trochu nečekaná,
co jako voda uteče.