Koncem roku

Tohle byl divný rok, 
o tom pochyb není,
tak trochu šílený. 
(Dobrá, trochu dost.)
Vždyť věci neměnné 
se prapodivně mění.
Největší nepřítel - 
má vlastní minulost.

Tohle byl divný rok,
jak na kolotoči,
nahoru - dolů 
(a občas ještě níž),
s dony Quijoty
se život jak mlýn točí.
Hlavní je bojovat
a ne si hledat skrýš.

Tohle byl divný rok.
Té krve prolévané!
Těch slov a emocí,
těch nadbytečných gest.
Těch obav z něčeho,
co vůbec nenastane,
těch slepých obzorů,
těch poztrácených cest.

Tohle byl divný rok, 
o to pochyb není,
minulost zmizela
a vrátil se mi klid.
Don Quijote zvítězil
a v očích mám zas snění -
vždyť obzor volá mě,
je čas ho objevit.

Kdyby

Ať už přijde kdokoliv

Ať už přijde cokoliv

Vždycky budu myslet na to

Jak jsme spolu mohli létat

Jak jsem tě srazila k zemi

Jak jsi mě zabil

(2.3.2017)

Maličkosti

Zamrzlá kaluž

Zamžené okno

Kapky na větvi

A desítky

Stovky běžných věcí

A míst

A slov

Nikdy už nebudu

Pohlížet na všechny ty maličkosti

Stejnýma očima

Pokaždé uvidím tebe

Pokaždé si připomenu

Jak moc

Jsme si ublížili

Jak moc

A jak nenávratně

(2.3.2017)

Maňána

Co můžeš udělat dnes

Neodkládej na zítra

Když padáš a chceš volat o pomoc

Když jsi zhasl a potřebuješ zapálit

Když někoho miluješ a toužíš mu to říct

Co můžeš udělat dnes

Nedokládej na zítra

Zítra dopadneš na zem

Zítra uhasnou všechny ohně

Zítra nebude nikdo k milování

Zítra nebude vůbec

(6.3.2017)

Prosincové ráno ve Věstonicích

Ve vinicích, když svítí slunce

a bílé mraky nebem jdou,

nad hlavou křičí černí ptáci

a hlína skřípe pod nohou.

Trávu pobělí jinovatka

a hrozny sladce chutnají,

bez dechu chytáš světlo slunce,

které jak víno opájí.

Ty vinice, ty dlouhé řady,

táhnou se dále, do dálky,

a hrozny modré, zelenkavé,

třpytí se jako korálky.

A bílé skály, modrá voda

a řady keřů mlčících,

jsou jako sen, sen nedosněný

o mých pálavských vinicích.

Zas táhnem městem

Zas táhnem městem jako dříve,

bok po boku tu spolu jdeme,

neony, lampy, semafory,

svítíme s městem, nehasneme.

Je nás víc, než nás bylo dříve,

je nás víc a jsme každý jiný,

táhneme městem jako ptáci,

bez směru, jen tak, bez příčiny.

Zas táhnem městem jako dříve

a přesto je to zcela jiné,

a světla, co v nás nocí hoří,

ta světla zkrátka nezhasíme.

(30.9.2017)

Zimní zvuky

Zasněženým světem

Zní tisíc zvuků

Kroky

Námraza

Křídla

Hlasy

Dokonce i vločky tiše šustí vzduchem

Jako motýli

Jako víly

Pochytáme je do dlaní

Zimní hvězdičky 

Popelka z rozjezdu

Místo střevíčků tenisky od bláta, 
místo šatů z oříšku džíny,
pohled slzami trošičku zastřený,
na rozjezd utíkáš.
Rtěnkou zakrýváš (celá dojatá)
svoje těžké půlnoční splíny,
krátký úsměv (skoro až nechtěný),
to když si vzpomínáš

na všechna vítězství toho večera,
na všechny prohry tvého žití,
na všechny písničky, které zazněly
a na tu, se kterou nakonec šel.
Skočit tak do hloubky černého jezera,
kterému ostatní říkají pití.
Holubi s pleskotem perutí zmizeli
a ty jsi sama zas, bohužel.

Místo střevíčků iluze zmatená,
místo šatů jen zbožné přání,
číslo se ztratilo, telefon nezvoní,
a půlnoc končí včerejší den.
Domů zamíříš, Popelko bez jména,
hlavu ti únava hrozná sklání,
dávno vymřeli princi na koni
a s ránem skončí i tento sen.

Mé Brno

Mé město…

Křehce se chvěje v mrazivém vzduchu

Třpytivé oči

Chápe mě a zná

Jeho tisíc tváří

Shlíží z fasád

Mlčky a vědoucně

Další den je pryč

Jen nocí se chvěje zvuk

Volá mě

Mé město, město mé

Prší

Nebe pláče nad spálenou zemí
I já plakala
Nakonec
S rukama prázdnýma
A srdcem na kusy
Krvácejíc na chodník
A déšť to nesl všechno pryč

(21.7.2017)

Listopad

Poslechni si listí, co šumí nad hlavou,

poslechni si listí, to občas pravdu má,

poslechni si listí píseň šeptavou,

snad víc, než ty sám, tě zná.

Máš asi sto let a dalších sto tě čeká,

máš asi sto let, na pět si připadáš,

máš asi sto let, ten věk tě málo leká,

vždyť tak málo ze života znáš.

Poslechni si listí, radí ti nadechnout,

poslechni si listí, co dává listopad,

máš asi sto let, jsi čerstvě zbaven pout,

vždyť let dvacet je ti akorát...

Protože chybíš

Protože chybíš
Svět se točí pomaleji

Chci rozstříhat dálku
Chci rozbít sama sebe
A poslat se jinam
V čase i prostoru

Chci popostrčit čas
Chci smáznout prázdné hodiny

Protože 

Chybíš


(4.1.2017)

Nej

Měl všechna nej

Nej

      hodnější

Nej

      zábavnější

Trochu střelený

Poslouchal stejnou hudbu

Četl mé básně

(či to aspoň tvrdil)

Rád dostával dopisy

Já všechna nej neměla

To už tak bývá

Nej

      sem

Hodná ani zábavná

A navíc...

Má pořád všechna nej

Je nej

          dál

(2016/2017)

Listopadové mlhy

Vlhká mlha

Sahá až do morku kostí

Vsákne se

Zažere

A už se jí nezbavíš

Podzimní mlhy

Dotknou se duše

Vsáknou se

Zažerou

A tvá duše zšedne jak ony

V Polné

Na náměstí v Polné

Tichá a čekající

Ne však osamělá

Co bude?

A co vlastně bylo?

Třeba je jen teď...

Život

Kaleidoskop

Barvy podzimu a šeď

Na náměstí v Polné

Malé pousmání

A koruna cinkla

O chodník

Víc nestála ta chvíle

Ten krátký, krásný okamžik...

Zvláštní

Zvláštní
Jak nikdy nevíme
Kam jede náš vlak

Před rokem
Kdyby mi řekli
"Hloupá holko z Brna
svět ti padne k nohám
a pak padneš ty
hluboko pod svět
hluboko pod sebe,"
Nevěřila bych

Zvláštní
Jak nikdy nezjistíme
Kam jede náš vlak
Protože zůstaneme ležet na náspu
Mezi kolejemi

Neumírám

Podzim mě obejmul svojí vlhkou paží

a splíny zahalily úspěšně mou tvář,

nemůžu uvěřit, že jsi tolik jiný.

Nemůžu uvěřit, že jsi jenom lhář.

Na podzim opadá každá moje láska,

uschne a zežloutne, odpadne jak list,

v kalužích utopím zbytečky mých citů

a spálím básně tvé – už je nechci číst.

Strniště zvláčená, rozhořené lesy…

jsem ráda básníkem takhle k podzimu.

Neumřu na lásku, když se končí říjen,

neumřu na lásku! (To spíš na rýmu)

V parku

Možná trochu bláznivá

Vždyť říjen odchází s deštěm

A zima vkrádá se vlhce do bot

Na ulicích vyrostly deštníky

Nikdo se nebrodí v mokrém listí

A ona přesto sedí

V šedém kabátě a s úsměvem snílků

Vprostřed parku

Kdoví, co vidí její oči

Snad jiné místo

Jiné lidi

Jinou dobu

Snad vzpomíná

Snad myslí na budoucnost

Možná trochu bláznivá

Míjená

A to mokré, zlaté listí

Ji za chvíli celou přikryje

Brnu

A že miluju

Déšť je podobný diamantům padajícím z nebe

V kalužích tančí duhové kuličky

Šneci mají ulity vymalované tisícem barev 

A voda v okapech zpívá o místech, odkud přišla

O dálkách, jezerech s azurovou vodou

O lesích s chladivou trávou

O nadoblačných výšinách

A že miluju

I šedá obloha má své kouzlo

Mokré město podobá se spící ženě

A v dálce paprsky slunce kreslí obzor

Protože miluju

Déšť, kaluže a léto

Protože miluju

Tohle město v šatech z deště

Protože miluju…

Tak mi ani mokro v botách nevadí

Pátek třináctého

Ráno jsem vstala levou nohou

A byl pátek třináctého

Ať se přihlásí, kdo věří na pověry

Den byl krásný

Měla jsem dobrou náladu

Nečekaně dobrou na to, co se stalo

Pak jsi napsal

Zase ne

Nechodím s křížkem po funuse

To radši zatnout zuby

A zalézt do ulity

Den byl krásný

Náladu jsme ovšem měla hroznou

Úměrnou tomu, co se nestalo

Ráno jsem vstala do špatného života

A byl pátek třináctého

Ať se přihlásí, kdo věří na pověry

Všechno je jak má být

„Ještě pláčeš?“

„Ne, už ne.“

„Takže je všechno v pořádku?“

Růže vadnou a jiřiny odkvétají

Podzim studeně dýchá

Slunce svítí skrz opar

Listí zlátne

A padá

„Všechno je, jak má být.“

Ještě pláču?

Ne, už ne.

Nemám slzy

Došly mi

Večerem

Tíha celé země

Na jednoho

Mnoho

Drtivá, hrozná

Těžko se vzpírá

Zdvihnu znavenou hlavu

Nad zemí nebe

Držím nebe

Hvězdnatou hlubinu

Ne aby nespadlo

Aby neuletělo

Poslední červnový den na nádraží v Havlíčkově Brodě

Ráda čekávám na nádraží

V hale s okny plnými mrtvých much

S chraplavým amplionem

S hordou dětí 

Vonící kávou z automatu

Nevadí mi, že má vlak zpoždění

Čekám na lavičce

Unavená jak Nezvalův Rachel

Stříbřité koleje zatáčí do neznáma

Kdoví kam a co nás tam čeká

Kéž bych tak nikdy nedojela cíle

Co kdyby přece

Vím že ne
A přesto
Stejně jako tehdy
Když jsem věděla
Že telefon už nezazvoní

Jedno malé
Maličké
Já
Někde až úplně vzadu v hlavě
Mává velkým 
Pestře vyvedeným 
Transparentem
Na kterém stojí

"Co kdyby přece!"

3. října 2016/2017

Těch chyb

Překlepů a pádů

Bylo dost

Až moc možná

Na tak málo času

Ale všechny 

(kdyby na věc přišlo)

Bych si klidně dala znovu

Protože bolely až potom

A stály za těch pár slz

Ale ty

A to všechno kolem

To bych 

Zakopala do zahrady pod jabloň

A zapomněla

Zapomněla 

Z celého svého

Hloupého

Naivního

Srdce

Protože to hezké, křehké a jemné

Ve mně

V nás

Jsi zničil jednou větou

A ani já nejsem tak shovívavá

Do písku

Do písku prstem psát

O slovech

Která nevyřčena

Bolí v duši

Vyřčena

Bolí na rtech

Kdo bez viny

Ať první hodí slovem

Do písku do prachu do hlíny

Slzy ten nápis nesmažou

Jen necitlivá noha

Jen vítr

Jen déšť

Déšť, ten smaže všechno

Po sezóně

Je po sezóně

Kavárny poskládaly slunečníky

Listí zapadalo promenády

Už ho ani nikdo neuklízí

Kašny vyschly

Dozpívaly vodotrysky

Oněměly parky

Opuštěné jsou lavičky

Smutek zavalil město jako mlha

Splín se lepí na paty jako bláto

A vzpomínky na léto odnese první plískanice

Je po sezóně

Kavárny poskládaly slunečníky

Listí zapadalo promenády

Už ho ani nikdo neuklízí

Já ještě neskládám svůj slunečník

Já ještě uklidit to listí mám dost sil

Básnířka

Neptám se po jméně

Stačí mi jen, že jsi

Naproti v sále

Upíjíš svůj čaj

Jíš rakvičku

A čteš Nezvala

Občas zvedneš zrak

Zasněná

Kdesi skrze mě

Hledáš západ slunce

Neptám se po jméně

Stačí mi jen, že jsi

Když cinkneš dobrými

Odcházíš pomalu

Sbohem a šáteček

Bezejmenná slečno z kavárny

Klišé pro pět na druhou

Táhlo mi na patnáct a všechno začínalo

a noví přátelé mi otevřeli svět.

Táhlo mi na patnáct (vlastně hrozně málo)

a přitom přišlo mi, že mám tak tisíc let.

Táhlo mi na šestnáct, když můj svět dostal ránu,

tím hrozným výbuchem otřásl se čas,

všichni mě zkoumali jako bílou vránu,

to když jsem sbírala to, co zbylo z nás.

Bylo mi osmnáct (telecí věk stále)

a novou kapitolu osud začal psát.

Já celá milovala! Ne ale na skále,

postaven na písku byl té lásky hrad.

Táhlo mi na dvacet a další velká rána

pýchu mou rozbila a zbylo střepů pár,

hloupá a bláznivá a naivní (a nána)...

Táhlo mi na dvacet a kolem jenom zmar.

Dvacet dva od září a pozdě v listopadu

s pýchou zas zcelenou jsem vzdorovala všem.

V myšlenkách v oblacích, však dávno ve svém pádu,

cosi se blížilo - to cosi byla zem.

Jsem tu čtvrt století a nic se nezměnilo,

i já jsem pořád já, asi bohužel?

Klišé mě uneslo (a přenádherné bylo!),

já ale nebyla jakou jsi mě chtěl.

Táhlo mi na patnáct, když všechno začínalo,

životem zmámená jsem vše chtěla mít hned.

Jsem tu čtvrt století (já vím, pořád dost málo),

však vevnitř chvílemi mám aspoň tisíc let...

Možná příliš

Možná příliš mnoho
Bylo očekáváno
Od slibů 
A slov, co falešně zněla už na jazyku


Možná příliš mnoho
Bylo chtěno
Od dlaní
Od rukou, co na pomoc se zdvihaly tak pomalu


Možná
Příliš
Málo
Bylo
V očích 
Jak nejtemnější noc
Kterou neprosvítí
Žádný úsměv

(2017)

Podzim

Jak vždy, na podzim všechno chladne,

slunce a zem a také city,

a šedé deště berou chvíle,

jež zůstávají neprožity.

Řítím se navstříc svému cíli,

zpocená jako biatlonec

a je to všechno jenom k pláči –

už posté nemám šťastný konec.

Jak vždy na podzim všechno mizí,

lidé a láska, rozum, jména,

bojovat, ano, to se musí,

bojovat, zůstat nezlomena.

Můj vlak už odjel a jen z dálky

přes prázdná pole slyším zvonec,

prohrávám – s rovnými však zády,

i to může být šťastný konec!

Někdy

Až otupí čepel různých kdyby,

všechna bylo až poztrácí lesk,

promineme všechny naše chyby

a za náplast použijeme stesk.

Až se ztratí všechna naše ale,

rozplynou se v páru všechna snad,

usmějem se tiše, světaznale,

odpuštění přijme každý rád.

Až odezní všechna marná slova

a do ticha pípne první pták,

budeme moct začít zase znova.

Jednou. Zítra… někdy. Prostě pak.

Hodiny

Bývalo líp a teď je zase hůře,

něco se polámalo v starých kukačkách,

závaží znehybnělo na své dlouhé šňůře

a ticho nastálé budí ve mně strach.

Čas o něj zakopnul a zlomenou má nohu,

v pendlovkách zahrká a ticho ohluší,

já nevím, netuším, zda to spravit mohu,

to ticho šílené mě drtí na duši.

Bývalo hůř a bude zase lépe,

hodiny zahodit a jet svůj vlastní čas,

čas, který neustále, neúnavně tepe

a který navždycky skrytý bude v nás.

Námořnická

Mám rozřezané dlaně

od střepů vzpomínek

a nebe chutná slaně

a malý plamínek

hoří kdesi ve tmě

jak maják nad mořem.

Ach, bludičko má, veď mě,

tam, kde je pevná zem.

Hej, bratři námořníci!

Jen rychle nakládat.

V noci temně vřící –

už je čas se bát,

Skočme do vln moře,

a k světlu plavme tmou.

A vzpomínky a hoře

ať s lodí ke dnu jdou!

Zářijová

Prší podzimní nálada

V kalužích leskne se tichý žal

Paměť to pojmout nezvládá

Jak bys ma nikdy nebozkal

Listí zapadá chodníky

A utopí všechen ostrý bol

Je třeba začít od píky

A ty si na mňa zabudol

Prší podzimní nálada

Pojď, severáku, vzedmi se a fič

Až mě to listí zapadá

Podzimní deště odnesou mě pryč

Pozor, derniéra!

Měď, zlato a krev!

Tragédie o třech jednáních

V hlavní roli šedá eminence

Plíživá, chladná, všudypřítomná

Toulavý hrdina létá světem na padáku

Vlhký dotyk šedi ho poutá k zemi

Strhneme barvenou oponu!

Podzimní drama končí prvním sněhem

Sandály

Ta první podzimní smutná chvíle

Když první mrazík spálí jiřiny

Když na okně najdeš mrtvou včelu

Když na drátech nesedí vlaštovky

Když v obchodech lákají na Halloween

Ta první podzimní smutná chvíle

Když uklidíš sandály

A vytáhneš gumáky a deštník

Ve Švařci u silnice

Ohňostroj jiřin vybuchuje za ploty

a asfalt hřeje, dávno nepálí,

a zlaté listí cinká pod nohou

a padá, padá, všechno kolem pozlatí.

Shledáváme po kapsách své životy

a věci, o nichž žádné básně nepsaly

a věci, o nichž básně psáti nemohou

a věci, které nikdy nikdo nevrátí.

Ohnivé stromy prodoutnají smrčinou

a ranní mlhy zastříbrní strniště

a rudé šípky – navlečené korálky –

ozdobily všechny meze u polí.

Všechny věci, které byly, pominou,

jenom tichá píseň zbyde na příště,

příště spolu poběžíme do dálky

až tam, kde nás nikoho nic nebolí.

Na mezi

Na modrém nebi krouží káně,

prolétá slunci v náručí,

Na modrém nebi krouží káně,

mateří douškou voní stráně

a nikdo tady nebručí.

Na mezích zamodraly hlohy,

padají šípky do trávy,

na mezích zamodraly hlohy,

sednu si, odpočinu nohy

a vyhrnu si rukávy.

Po staré lávce dupou kroky,

cesta se v dálce zatáčí,

po staré lávce dupou kroky,

potokem odplouvají roky

a nikdo se tu nemračí.

V Ivanovicích

Kam spěchat náhle nebylo

V tu chvíli

Kdy o trávu jsme se ochladili

A místo mlhy večerní

Pára z rosy

A my v ní

A tráva žárem spálené

Nám ušpinila kolena

Kam spěchat náhle nebylo

V tu chvíli

Kdy u dveří jsme se rozloučili

A já šla sama ulicí

Sama

Jen s krví vařící

Na nádraží

Čekám, až pojede mi vlak

A zdá se, že nepojede nikdy

Déšť je studený

A slaný

Nikdy není pozdě dělat chyby

Ale často bývá pozdě na jejich nápravu

Stojím na prázdné nádraží

Dlužím za lístek

Dlužím snad úplně

Úplně za vše

Nikdy není pozdě dělat chyby

Ale často bývá pozdě na omluvu