Broken

Jako facka 

Chvíli ticho a potom proud slov

Celé moře vět

A přitom ani jedna slaná

Jako pravý hák

Hádají se ve mně mé dvě já

Zatím jenom dvě

Za chvíli jich bude mnohem víc

Jako gilotina

Zranění se stane mnohem snáz

Než pak vyléčí

A po některých zbyde jizva navždy

Tančím pozpátku

Životem tančím pozpátku

Z bot mi čouhá klišé

Sentiment v pětišestinovém rytmu

Životem tančím pozpátku

Vrážím do stěn i do lidí

Zakopávám o své vlastní nohy

Životem tančím pozpátku

Broukám si tiše do taktu

Zvyk, co uráží ty správným směrem

Životem tančím pozpátku

Ale pořád lepší

Než jím kulhat popředu...

Rozjezdy

V rozjezdech bývá pološero

Snad aby nevybledly útržky noci

Všechny ty tance

Úlomky melodií, vět

Pohledy

Cinkot sklenic

V rozjezdech se špatně čte

A špatně se píšou básně

Kazí to oči

A bolí z toho hlava

Ta tma

Nedělá člověku dobře

V rozjezdech se lidé nepotkávají

Kdo sám nastoupí

Sám i dojede

Jen se vzpomínkami

Co se ještě nestihly

Stát minulostí

Večerní

Kolik je hodin, slečno?

Příliš pozdě, tak je to, příliš pozdě!

Můžu snad napravit, co jsem pokazila?

Či je snad příliš brzy?

Nebudu se ještě vzdávat, ještě ne!

Je čtvrt na devět, pane.

To nic.

To jen zase jednou nevím, kudy kam

Co bylo pevné, padá

Zoufalství předpůlnočních hodin

Než dnes se změní v zítra

Než zhasnou všechna světla

Než spadnou všechny hvězdy

Ticho doby dávno po setmění

Když na návrat je brzy

Když na odchod je pozdě

Když i dech je nahlas

Ten okamžik osamění

Kdy slyšíš vlastní srdce

Kdy nevěříš ani sám sobě

Kdy všechno pevné padá

Dobrou noc, šeptají hvězdy

U zdi

Na srdci tíha a pocit

Že někdo stojí přímo za mnou

I když sedím zády u zdi

Nic se nestalo

To jenom ty jsi pryč

A nejspíš už napořád

Ty a on a on

Prokleta budiž nádraží

Koleje se tu dělí a míří všemi směry

A vlaky po nich mizí a lidé s nimi

Ty tam, on tam a on zase jinam

Jenom můj vlak ještě nepřijel

Jenom moje kolej je stále prázdná

Jenom já pořád sedím v čekárně

Zády u zdi

A i tak mám pocit

Že někdo stojí přímo za mnou

Don Quijote

Čtu příliš knih a piju příliš vína

a v noci se pak měním v rytíře,

a konám činy hodné Lvího srdce,

a konám činy přímo k nevíře.

Jsem obrněná donkichotka z jihu,

jsem obrněná proti realitě,

ani lev mi hrůzu nenahání,

lidí se však obávám jak dítě.

Má Rosinanta znavené má nohy,

Sancho Panza dříme nad korbeli,

meč mi ztěžkl, už nemůžu spěchat,

hvězdy jen nad mojí poutí bděly.

Nepřítele hledám mezi poli,

abych na něm vybila své splíny,

na strništích, na mezích je pusto,

ztratily se i větrné mlýny.

Bila bych se, mít tak proti komu,

za něco, zač krvácet by stálo…

Přes oči mi z přilby něco teče…

A pak zjistím, že se mi to zdálo.

Křižovatka

Když jsme se střetli v křižovatce času

Hledali léky proti všednosti

Na rtech mi zhořkly všechny moje chyby,

Mé přešlapy a moje slabosti.

V zápalu boje proti sobě sami

Do pláče smích a do smíchu zas pláč

V příšerném tanci kolem vlastních hrobů

Přemýšlím marně, co jsme vlastně zač.

Derou se na svět všechny hloupé věci

Pálí a ničí každý nový cit

Lituju záhy, co jsem udělala

Lituju věcí, jež nejdou odpustit.

Až se zas střetnem v křižovatce času

Najdeme léky proti všedním dnům

Hlaďounký kámen obroušených „bylo“

Zachutná sladce mým hladovým rtům.

Povstanem tiše, mokří, z řeky času

A budem hladcí jak ten kamínek

Co bylo, bylo, čas to všechno maže,

Tančíme spolu v rytmu vzpomínek.

Z plamenů zbývá jen obláček páry

Trošinku bolí ten minulý cit

Zamžené oči, úsměv nepřítomný

A není nic, co nejde odpustit.

Příchod zimy

Tam, kde se spojují dvě tratě

Dvě slova

To, co napadá tě

Snad ještě neztratila něhu

Jen dožít se prvního sněhu

Místa, kde mi bylo dobře

Z míst, kde mi bylo dobře

Přivážím si vysušené kvítky

Zavřené mezi listy knih

A tak Skácela věnčím mateřídouškou

Pán Prstenů oděl se do akátu

Anna má Zelený dům v jasmínech

A don Quijote zvoní na modrý zvonek

Z míst, kde mi bylo dobře

Přivážím si zablácené kamínky

Rozstrkané po kapsách

A protože se mi těžko zdvihají nohy

Kvůli té tíze v kapsách

Z míst, kde mi bylo dobře

Odcházím jen velmi pomalu

Pod maskou

Ve své masce šedé tiché myšky

Davem pluji, nikým neviděna

Fialově kvetou tamaryšky

A tráva mi sahá nad kolena

Ve své masce vysloužilé divy

Hrdlo vyschlé jako v poušti vádí

Básnířky jsou tady - stále živy

Ačkoliv boj s průměrností svádí

Ve své masce věčné donkichotky

Páchám jménem lásky skvělé činy

Mlýny zvládám a dám na lichotky

A za uchem nosím kopretiny

Na mou masku, kterou stále nosím

Úsměv jsem si nakreslila radši

Je jen křídou, nesmažte ho, prosím

Já jsem v  klidu - no, a vám to stačí

Kolem ohně

Je skoro půlnoc, čas nám teče do bot

Je skoro půlnoc a jen my v tichu bdíme

Je skoro půlnoc a mně blesklo hlavou:

Co když už se nikdy nespatříme?

Zní kytara jak něžný hlásek trávy

V té melodii vemlouvavě známé

Zní kytara a mně blesklo hlavou:

Co když už se nikdy nepotkáme?

A oheň doutná v popelavé jámě

Ať dohoří, ne, my ho nezhasneme

A oheň doutná a mně blesklo hlavou:

Co když už se nikdy nesejdeme?

Země je tvrdá, objímá nás chladně

A my tu všichni pod hvězdami spíme

A dnešní večer zůstane nám navždy

I když už se nikdy nespatříme

Viděla jsem plakat přítele

(Překlad textu francouzského písničkáře Jacquese Brela Voir un ami pleurer)

Jistě, v celém světě zuří boje

a slušnost se tváří zvetšele,

ale to přece nic neznamená –

viděla jsem plakat přítele.

Jistě, všichni prodávají něhu

a po květech dupou vesele,

ale to přece nic neznamená –

viděla jsem plakat přítele.

Jistě, jsou tu naše malé prohry,

dlouhé týdny, krátké neděle,

ale to přece nic neznamená –

viděla jsem plakat přítele.

Jistě, ženy nevěrné jsou mužům

a muži jsou špatní manželé,

ale to přece nic neznamená –

viděla jsem plakat přítele.

Jistě, naše srdce ztrácí křídla

a jsou jako zvony neznělé,

ale to přece nic neznamená –

viděla jsem plakat přítele.

Jistě, děti stárnou příliš rychle,

světem zlosti, zášti protřelé,

ale to přece nic neznamená –

viděla jsem plakat přítele.

Jistě, pravda poněkud nás míjí,

naše lásky pozapomnělé,

ale to přece nic neznamená –

viděla jsem plakat přítele.

Jistě, my jsme přece bezúhonní,

nechceme se tvářit zněžněle,

ale to přece nic neznamená –

viděla jsem plakat přítele.

Jistě, celý svět se rychle mění,

není místem pro osamělé,

ale to přece nic neznamená –

viděla jsem plakat přítele.

Přijedu ve středu

Přijedu ve středu ráno

A jestli ne, tak mě nečekejte

Možná mi ujel vlak A možná

Ujel mi i celý život

Přijedu ve středu ráno

Až bude takové to šero

Předtím než začne den A předtím

Než skončí na nebi noc

Přijedu ve středu ráno

S batohem, kytarou přes rameno

Skoro zmrzlá v té zimě A skoro

Ztracená uprostřed lidí

Přijedu ve středu ráno

A kdyby ne, tak mě nečekejte

Kdyby ne, ujel mi vlak A možná

Že jsem ho nechala ujet

A přijedu až ve čtvrtek

Co nás nečeká

Ještě cítím
Jeden večer, chlad a hvězdy
A lítost
Lítost to byla
Nad minulostí
A nad tím, co tě čeká

A svět se nezastavil
Ani neposkočil
A nikdo neřekl jediné slovo
Oni
Ani my

Ještě cítím
Jeden večer, nebe a zem
A lítost

Nad tím, co nás nečeká

Paradoxy

Byli jsme si vzdálení a blízcí

Vyšlí z módy jako staré boty

Neladící jak falešné noty

Vznešení a nádherní a nízcí

Byli jsme tak bez citu a s citem

Jako malí – věčně uražení

Se snahou a přitom bez snažení

Byli jsme jen obehraným hitem

Byli jsme tak suroví a pyšní

Neohebné sloupy katedrály

Děti, děti se nám tolik smály

Přišli jsme jim pitomí a hříšní

V tramvaji

Na zamžené tramvajové okýnko

Napíšu ti jen pár skoupých řádků

A bude v nich smutek krátkých nedělí

Dlouhá řada nekonečných pátků

Na zamžené tramvajové okýnko

Popíšu ti hloubku nebe v noci

Dočteš se o milionech jasných hvězd

Snít si v trávě že je skvělý pocit

Na zamženém tramvajovém okýnku

Dlaň na konci natažené paže

Ty tu ruku, co nic nemá, nevidíš

A průvan ji ze skla brzy smaže

(12.4.2010)

Koleje

Koleje – cesta ocelová –

kudy dál možná váhají,

jsou to jenom dvě rovnoběžky,

které se v dálce setkají.

Lidé jsou občas jako šíny,

celý život se míjejí

a pak se v dálce tiše spojí

v jedinou řeku kolejí.

Inspirováno Nezvalem

Pověz mi, kdo je vlastně v právu

Když stejnou chybu děláme

Když stejně hrdě nesem hlavu

Pověz mi, kdo je vlastně v právu

Když ani právo neznáme

Pověz mi, kdo má pravdu asi

Když oba slepí tápeme

Když máme vyčítavé hlasy

Pověz mi, kdo má pravdu asi

I když to vědět nechceme

Pověz mi, kdo je vlastně v právu

Když všechno špatně děláme

Pověz mi, kdo je vlastně v právu

Co když nám právo srazí hlavu

Vždyť víc než hlavu nemáme

Na pískovišti

Když píšu

Píšu jako všichni

Kteří už psali přede mnou.

Básníci

Hrají si jak děti

Krátí si život veršů hrou.

Když píšu

Tak jsem jako všichni,

Kteří už psali…

Básníci

kterým jejich verše

pošlapali