Jdeš

Jdeš
Co noha nohu mine
Po pražcích vlhkých bouřkou
I tak cítíš rozteklý karbol
A šína klouže pod nohou

Jdeš
Jak kapky tančí po silnici
Couráš se po bílé čáře
A asfalt se leskne modře
To jak odráží nebe

Jdeš
Nespěcháš
A nad polem se klene duha
To Vysočina vítá zapomněnou dceru

(Rozsochy, po dešti, 27.7.2018)

Ukolébavka

Dobrou noc, můj milý,
je to snad tisíc let,
dobrou noc, můj milý,
pro mě je to jen chvíli,
na čas líp nemyslet.

Dobrou noc, můj milý,
odhoď své těžkosti,
dobrou noc, můj milý,
jak med jsme sladcí byli,
dobráci od kosti.

Dobrou noc, můj milý,
kdo přijde na pomoc?
Dobrou noc, můj milý,
světla jsme zatemnili,
nad Brnem vládne noc...

Slova

Všechna slova
Která bys snad chtěl říct 
Na omluvu
Na vysvětlení

By byla jen odrazem všeho marného
Času
Emocí

Není co odpouštět
Je jen hodně k zapomnění

Rebel s příčinou

Jsem možná rebel bez příčiny,
možná jsem rebel s příčinou,
ať je to jak chce, všechny činy
nakonec přejdou, pominou.

Možná jsem rebel jenom trochu,
možná jsem rebel z parády,
říkám si celkem často: "Hochu,
život jsou samé záhady!"

Možná jsem rebel sporadicky, 
možná jsem rebel z jeviště,
možná to vzdávám (jako vždycky)
a vzpouru nechám na příště...

(9.6.2018, Forrum)

Červencové klišé o konci ledna

Byl muž a byla žena,
co chcete vědět víc,
byl muž a byla žena,
dost jasná byla cena:
všechno nebo nic.

Byl on a ona byla,
v té noci plné deště,
byl on a ona byla,
ta noc je oba skryla,
když prosila ho "ještě".

Byli dva a pak jeden
a z ní jen málo zbylo,
byli dva a pak jeden,
když rozdělil je leden,
když nic se nezměnilo...

První ohně

Pole zlátnou

Léto je konečně tady!

Červenec tlačí na pilu

A suše dýchá, trošičku se dusí

První ohně hoří

V kruhu kamenů a září přes údolí

Kdo hladí struny kytary

A kdo zalévá uhlíky?

Pole zlátnou

Léto je konečně tady

Červenec se válí u vody

A déšť pořád nikde

První ohně hoří

V objetí lesa a září do noci

Kdo přijde oheň uhasit?

Po roce

Ne zášť
Spíš lítost
Lítost nad promarněným časem
Lítost nad vyplýtvanými city
Lítost nad tím co jsme si

Ne zášť 
Jen lítost
Nad tím kdo jsme

Kam jsem se poděla

Kam jsem se poděla?

V odřeném klobouku

S děravýma botama

S batohem, co přetrhlý má řemen

(to ale nevadí, vždyť je stejně prázdný)

Kam jsem se poděla?

V košili bez knoflíků

S páskem z tkaniček

S kytarou bez půlky strun

(a přesto dá se na ni zahrát úplná opera)

Kam jsem se poděla?

S prázdným žaludkem

S žízní usídlenou na jazyku

S prošlou jízdenkou a bez koruny v kapse

(hlavně, že křepelka mi nad hlavou vyvolává svých Pět-peněz)

Ať si

Nehledě na to vše

Ležím na mezi jak v dávných dobách tuláků

A pod lesem duní vlak

A já miluju

Miluju nebe, hvězdy, vítr

Miluju vůni mateřídoušky

Miluju všechny cesty, které na mě čekají

Miluju tohle strašné letní klišé

Tam jsem se poděla

Do větru a snění…

Na trati Havlíčkův Brod - Brno

Pole zlátnou, můj vlak jede domů

a jako vždy má zas zpoždění,

a kupé je upocené k tomu,

a sedadlo lepí k zbláznění

Vedle parta skautů struny týrá

pán naproti má dost hutný dech,

v čalounění vajglů plná díra - 

při cestování mám prostě pech.

Pole zlátnou, můj vlak jede domů,

a jako vždy má zas zpoždění,

kolem trati chladivý stín stromů

a oblaka krásná k zbláznění.

Trochu vůně z meze rozpálené

naplnilo i náš kodrcák,

ta hned všechny chmury rozežene,

nedám dopustit na tenhle vlak.

(1.7.2017)