Brno, město mé

Pod noční klenbou zvířenou Perseidami
Ve vzduchu, ve kterém cítíš Brno
S odleskem neonů a bulvárů
A třpytným zvukem Parnasu v povědomí
Jdu ulicemi
Zase jen já
Básník městem políbený
Sama, sama už napořád
Město a já

Všechny lásky pominou
Ale Brno
Město mé
To zůstane se mnou navěky

(23.7.2019)

Poté

Rok uplynul
Zdá se to jako sen
Někdy krásný
Někdy noční můra

Spousta radosti a smíchu
Dost pláče a zoufalství
A nejvíc lásky
Utnuté a zakázané
Nechtěné

A tak hrozně, hrozně opravdové
Až je mi z toho do pláče

Protože když pravá láska zplaní
A uvadne
Dá se vůbec ještě něčemu věřit?

(7.11.2019)

Narozeninová

Ze všech těch míst
Zjizvených jako brnění gladiátorů
Vybral sis jedno z mála
Kterým pronikne jako nůž
Všechno ponížení, zrada a nespravedlnost

A trefil ses
Až dovnitř, do nejhlubších hlubin
A všechno tou ranou uniká teď ven
Uražená pýcha
Zmrzačená láska
Sebeúcta i sebedůvěra
Já. Celá já se vším všudy
S hloupými přáními
Pošetilými sny
Se smíchem

Jen ta hořkost zůstává uvnitř
Ta hořká pachuť na jazyku
Té se hned tak nezbavím

A nikdy
Nikdy na to nezapomenu

(4.10/7.10.2019)

Nepíšu básně o ničem

Nepíšu básně o ničem
a přitom píšu pořád jen to samé,
jsem obyčejná naiva
a bloudím i na cestě známé.

Nepíšu básně o ničem,
pořád jen samé stejné klišé,
jsem obyčejná naiva
a vzpomínky maj' tlapky z plyše.

Nepíšu básně o ničem
a nic mě nezabolí v duši,
jsem obyčejná naiva
a k mému křiky vy jste hluší

(25.2.2019)

Rozlité pivo

Kola času ve skvrnách rozlitého piva
Prstem je rozetřeš
A zbytek se dá dopít
A pár drobků to je ozvláštní
Ten život
Co stojí za míň než zvětralé pivo
Za míň než rozmáčený podtácek
Nebo krígl s uraženým uchem

Ale což
Až mě vyhodí k popelnicím
Kočky mě roztahají po okolí
A aspoň se podívám do světa
A ten papírek o štěstí jiných na můj úkor
Který je sice pravda
Ale krutá
Ať se klidně vyvěsí na nebe místo hvězd
Stejně už na ně lidi nekoukají

(1.10.2019)

Let 30 je to akorát

Poslechni si listí, co šumí nad hlavou,
poslechni si listí, to občas pravdu má,
poslechni si listí píseň šeptavou,
vždyť víc, než si myslíš, tě zná.

Máš asi sto let a dalších sto tě čeká,
máš asi sto let, na pět si připadáš,
máš asi sto let, ten věk tě málo leká,
zatím málo ze života znáš.

Poslechni si listí, radí ti nadechnout,
poslechni si listí, co dává listopad,
áš asi sto let, jsi čerstvě zbaven pout,
vždyť let třicet je to akorát.

(2009/2019)

Podzimní sonet o babím létě

Přes hnědá pole táhnem pospolu
jak vlaštovky se vracíme zas domů,
a známý obzor duši pohladí,
když jabka voní korunami stromů.

Nerudne ještě listí javorové,
už ale cítíš v prstech známý chlad
a ráno zebe bíle jinovatka
a večer teple slunce bude hřát.

Celá ta země duši tvé je známá
a chceš ji cítit, vnímat každým pórem,
tak pojď se toulat touto krásou s námi,
pojď na chvíli být svobodným zas tvorem.

Decka piva ve skle

Světem opoměná
Jak kalhoty do zvonu
Ztěžka dýchám v dusném vzduchu města
Celý svět mi klečí na prsou
A je těžší, než dá se snést

Zbytky ve sklenicích
Nikdo nedopíjí
A ani já nejsem víc
Než decka piva ve skle
Cigáro s posledním šlukem
Ten titulek, co nikdo nečte

Není kde hledat záchranu
Protože na všechno je pozdě
A tak
Světem opoměná
Jak cokoliv z minula
Píšu své nářky na papír
A
dělám
že se 
nic
neděje

(3.9.2019, Zmije)

Samochodky

Moje botky samochodky

nazula jsem na nožky,

do batohu dala pití

a náhradní ponožky.

Moje botky samochodky

zadupaly do země - 

mám je ráda, tyhle boty

nemá nikdo, kromě mě.

Moje botky samochodky

rozběhly se dopředu,

přes hřebeny, přes vrcholy,

přes údolí k výhledu.

Moje botky samochodky

běží samy do dáli - 

šly moc rychle, vyzuly se,

tak teď nosím sandály.

(18.9.2009)

Dopis Taťánin

Jsem trochu v rozpacích, když píšu tato slova,
třikrát jsem musela papír roztrhat
a s hlavou třeštící chytnout pero znova,
abych Ti konečně mohla dopis psát.

Nevím, co stalo se a bojím se toho,
cosi se hnulo, když jsem Tě viděla
a přitom známe se roků celkem mnoho
a já se (přiznávám) náhle styděla.

Proč? To Ti neumím, neumím to říci,
slova mi utekla příliš daleko,
až k ránu dopíšu, zhasnu lampu, svíci
a k bdění ulehnu celá naměkko.

Odpověď nečekám a proč čekat taky,
je to dost bláhové tento dopis psát,
ze srdce zbyly mi jen smutné lodní vraky,
když v mlze ztracená začínám milovat.

(2010)

Into the West

Polož si svou ztěžklou hlavu do mechu,
noc už padá, přikrádá se chlad,
odpočiň si aspoň trochu od spěchu,
bílý břeh ti stejně nedá spát.

Vím, proč pláčeš, proč máš slzy na tváři,
tvoje cesta končí mnohem dál,
na západě hvězda dávno nezáří, 
bílý racek na tě zavolal.

Co uvidíš, až přepluješ oceán
a co horizont ti odhalí?
Šedé lodě sesbírají rosu rán
a svítání plachty zapálí.

Naděje až padne ve svět beze dne,
vzpomínky ti z hlavy utečou,
v mých pažích bezpečí je bezedné,
hvězda září, slzy netečou.

Čas se vrací, racek krouží nad lodí
a až stříbrný déšť rozhrnem,
naděje se v srdci zase narodí,
až spatříš břeh bílý s věčným dnem.

(5.1.2010, volný překlad Into the West, Annie Lennox)

Bouřkové nebe

Nebe zežloutlo bouřkovými mraky
Jak kdesi na Lhotákově obraze
Jak ta žárlivost ve mně
Která nejde potlačit ať dělám co chci

Jak ta bezmoc
Ačkoliv
Bezmoc není žlutá
Ta je černá
Sdílí barvu s beznadějí

Když se krev mění na víno
Všechno to dostává pevné obrysy
A ty barvy
Mi skoro vypalují oči

Oči snílka a básníka
Který věří na šťastné konce
I když nikdy žádný nezažil

Jak hloupě si teď přijdu
Odhalená jak pískovcová skála
Zranitelná jak myší mláďata pod podlážkou kuchyně

Hloupá, hloupá
Volají bouřkové mraky
Když do světa buší výboji všech barev

... zase ty barvy...

Všechno se dá vepsat do barev
A všechno se dá vepsat do básní
A všechno ve mně něco nechá

Malou hnijící ranku
Ze které se postupně stane další jizva do sbírky
A ani to pití ji nevyhladí

(27.8.2019. Po třech pivech. Antala Staška.)

Múzy

Proč musí být múzou básníkovou
jen spousta nezhojených ran,
jizvy, co nikdy nevymizí,
vlejí se do popsaných stran.

Život se přes má záda žene,
láme mi neskloněný hřbet.
A minuty bez naplnění
změní se v dlouhou řadu let.

Ty temné chvíle temné noci
inkoustem pera překryju.
A jako vždycky, tak i dneska
příběhy píšu, nežiju.

(20.2.2019)

Báseň, co nebudeš číst

Beru tužku, vrhám se na nepopsaný list,
rozhodnutá napsat všechno tak, jak mělo být.
Rozhodnutá psát ti báseň, co nebudeš číst,
rozhodnutá odhalit ti opravdový cit.

Beru tužku napnutá jak před výstřelem prak,
rozhodnutá z nití kdyby klubko bylo příst,
rozhodnutá napsat to a zapomenout pak
a tak napsala jsem báseň, co nebudeš číst.

(12.11.2017)

Nádraží v Borači

Nádraží. 
Plné vzpomínek a vůně pražců.
Dvě lesklé koleje vedoucí do neznáma.
Ticho před tím, než přiduní vlak
a odjede pak
i s náma.

Jen čas sám ví, co všechno vzal,
akordy kytar, cinkot plechovek.
I tohle odpoledne zmizí v propadlišti.
Nakonec přejde i nás lidí věk.

Kdoví, snad za dva nebo za sto let
zmizí i tato malá nádražíčka,
zbydou jen ty dvě lesklé koleje
a kotě
líně mžourající do sluníčka.

Odpusť

Odpusť mi prosím, co jsem udělala
a taky všechno, co jsem neřekla.
Odpusť mi prosím, že jsem zaváhala,
když bylo těžko, pryč jsem utekla.

Odpusť mi prosím... Nebo nechej býti!
Proč na tobě mi tolik záleží?
V mlze mých úvah klamný maják svítí
a krom mě k němu nikdo neběží.

Odpusť mi prosím, odpustím ti taky,
všechno, co bylo, bude nebo je.
Nezbyl jsi ty a ani žádné vlaky,
nezbylo nic, ani naděje.

(13.5.09/18.2.10)

Pod kopcem holým jako pleška

Na té louce mezi lesy
Narodilo se před lety mnohé
Večery pod hvězdami
A rána orosená
A chvíle, kdy nám bylo tak dobře, až se chtělo křičet

Na té louce mezi lesy
Mnohé zemřelo
Důvěra, přátelství i naděje
Že věci budou tak, jak mají být
Že všechno bude zase dobré
A vrátí se hvězdy, rosa i radost

Ale je už pozdě
A všechno skončilo
V mokrém popelu našeho posledního ohně

(19.6.19, Green)

Když jsme procházeli krajinou

Když jsme procházeli krajinou
Kvetly bíle trnky
A kopretiny
A šípková Růženka spala mezi trny
A ta vůně!
Celou duší vonělo léto
Prachem, mateřídouškou a čerstvým senem

Tráva po kolena nás hladila
Proplouvali jsme jí
A ona se za námi zdvihala
Takže jsme jako námořníci
Pluli mořem beze stopy
S třešněmi za uchem
Dražšími než rubínové náušnice z pirátského pokladu

Když jsme procházeli krajinou
Krajina procházela námi
Stopu jsme v ní zanechali jen na prchavý okamžik
Ale ona v nás
Na celý náš život

(17.6.2019, Brno)

Pluto

Pozapoměná
Jak Pluto na konci vesmíru
Jenom šedá prázdná věc
Kaz na čočce hvězdářů
Žádná družice nekrouží
Po oběžných drahách mrtvých hvězd

A nakonec
Mě smažou ze všech map

(14.5.2019, Růže)

Toulavá

Už slyším vlak, co zpívá písně hvízdavý

a jen čert ví, proč jede až dnes.

Město šedý, šeď člověka unaví

a vlak je tady, aby mě ven svez.

Už slyším ptáky, co mi zpívaj' písničku,

jen čert ví, proč slyším je až teď,

jejich songy dávno už mám v malíčku,

v uších ale vyrostla mi zeď.

Už slyším stromy, co mi šumí nad hlavou,

jen čert ví, proč předtím mlčely,

ve větvích hraje melodii toulavou,

tichý, letní, větřík nesmělý.

Už slyším kroky, který šustí na listí

a jen čert ví, proč pozdě přicházím.

Léto každý ucho, srdce pročistí,

už slyším všechno, už to všechno vím.

(27.4.2009)

Rudý měsíc

Nad městem leží rudý měsíc
a není divu, že je zima.
Je chladný jako rybí oko,
co nad ničím se nedojímá.

Je kulatý jak desetníky,
co zaleskly se na dně kašny,
ten rudý měsíc zrcadlí se
i na přezkách poštovní brašny.

Nad městem leží rudý měsíc
a pod šaty mi táhne zima
a jestli rychle neuteču,
zbude mi z téhle básně rýma.

(zima 2019 - 18.4.2019)

Námořníku

S odleskem všech neviděných moří v očích
Plácám se
Pořád tou stejnou zátokou
Prosycenou pachem rybiny
S pěnou odpadků
A benzinovou duhou

S odleskem všechn platonických lásek v očích
Plácám se
Pořád tou stejnou zátokou
Prosycenou pachem neúspěchu
S pachutí žárlivosti
A s nekonečným bolem

Tak nic, námořníku
Tvůj přístav to zase není

(18.4.2019, 22.12, Forrum)

Bez barev

Z černých nocí jen šedé ráno zbylo
Ráno bez nadějí,
bez barev a snění.
Nehledám duhu, která tady není.
Osmá její barva
beznaděj a šeď.

Z horkých nocí jen chladné ráno zbylo.
Ráno bez radostí,
bez tichého chvění.
Ráno, které navěky tě změní
a nezbyde nic, 
ani teď.

(4/5. 5 2019)

Na slepé koleji

Dojít do bodu
Odkud vede jediná cesta
Je pořád ta lepší možnost

Mnohem horší
Je skončit na slepé koleji
Protože když skončíš mezi polo
Na vyviklaných shnilých pražcích
Mezi šínami, co dávno ztratily stříbro

Tak moc dobře víš
Že je konec
Že teď 
Už tě nečeká vůbec nic

(19.6.19, Green)

V atlase mraků

Jak dávný mořeplavec
Objevuji mýtická místa na okrajích map
Z plachet visí cáry mlhy
A v oblacích proplouvám mělčinami

Všechny bílá místa v atlase mraků
Chci zaplnit červánky a hvězdami
Přidávat listy s tajemnými zeměmi
A každý maják nakreslit nadějí
Aby ho nikdo neminul

V mořích neznámých nečeká mě přístav
Jen mnoho Charbd a Skyll
Plachty potrhané 
Nedonesou mě za okraje map
V našem atlase mraků
Bude mnoho bílých míst

A kdo by je chtěl objevit
Toho sežerou Hic sunt leones

(28.5.2019, ICV)

Slunovrat

Zase je slunovrat
Dnes vítězí světlo
Slunce vládne městu
Odráží se v jeho oknech
Rozstřikuje se po střechách
Stéká kolejemi

Zase je slunovrat
Dnes vítězí světlo

Dnes jedinkrát

(2018, Lužánky)

Mezi řádky

Mezi všemi slovy řečenými
Mezi vtípky
Mezi narážkami
Našla jsem to, co jsem nehledala
Co tu bylo celou dobu s námi

Ne vlastně s námi
Jen za mými zády
Schované od poslední eskapády

Mezi všemi slovy řečenými
A mezi řádky dobře tajeno
Našla jsem co mělo zůstat radši ztraceno

(5.6.2019)

Maloměřické nádraží

Slýchám často vlaky
Dole pod kopcem
Nenechávají mi zapomenout

Na všechny tratě, po kterých jsem nejela
Na všechna zapoměná nádražíčka
Na všechny zdi, na které mě nenapsali

Slýchám často vlaky
Dole pod kopcem
Nenchají mi zapomenout
Na to, kdo jsem

(3.6.2019, 15.00)

Můry

Žijeme
Podobni můrám
Za světlem se ženeme
Třepot křídel v temnotě
Marný závod s časem
Nádech
Ještě jeden, jeden prosím

Žijeme
Podobni můrám
Za světlem se ženeme
Na popel nás spálí
A my z něj povstaneme
Znovu
Silnější než dřív

(25.1.2019, rozjez 0.16)

Všechno bude dobrý, uvidíš

Když na hlavu padá už i nebe,
do prachu tě tlačí níž a níž,
vždycky budeš vděčný za někoho,
kdo řekne: "Bude dobře, uvidíš!"

Když se obzor zdá být nedostupný,
před tvým oknem z povinnosti mříž,
za ruku tě vezme dobrá duše:
"Zase bude dobře, uvidíš!"

Když tě smutek z minulosti drtí,
vláčíš dosti těžce ostrý kříž,
pomůže ti s ním jediná věta:
"Všechno bude dobrý, uvidíš."

Když tě srdce bolí při nádechu,
když se bortí všechno, o čem sníš,
přes bolest si nalep tuhle větu:
"Všechno bude dobrý, uvidíš!"

(4.6.2019, 9.50)

Rovnoběžky

Koleje mají smutný osud
Pořád vedle sebe
Na dohled
Na dosah
Putují společně až kamsi za obzor
A přitom
Se nikdy nespojí

Až příliš
Podobáme se kolejím

Nad Vysočinou

Kroužím a padám
Letím a zpívám
Ležím si v mracích
Nad krajinou

Vždyť ještě žiju
Však ještě dýchám
Já stále dýchám
Vysočinou

(20.7.2014)

Básníkem

Není dne a není hodiny
Kdy mi hlavou nekolují verše
Jako motýli na louce
Lehce, lehounce
Jako písek v řece
Se zlatě lesknou

Není dne a není hodiny
Kdy mi hlavou nekolují verše
Padají na dno mé mysli
Jako hlína do hrobu
Zapomínám je 
A překrucuji

Jak často
Mizí zlataví motýli ve všednosti

(26.7.2014)

Hledání ztraceného času

Všechen písek přesýpacích hodin
Úsměvy, co jsme planě rozdali
A vodu, která uplynula
A cesty, co jsme hledali

Všechno listí mrtvě na zem padlé
A všechny stromy skácené
A všechny hračky, které nikdo nechce
A dílky puzzlí ztracené

Ty všechny věci, co se staly
a jež se berou netečně
chtěla bych napsat do svýh veršů
ať nestaly se zbytečně.

(2014)

Hřbet

Není toho málo, co vláčím na hřbetě
Až moc na to, kolik křížků mám
Zvládám svou pouť vcelku neskloněna
Levá
Pravá
Pomalu ale jistě pořád vpřed

Někdy ale 
Zakopnu o kapku z mého srdce
A to všechno na mě padne tíž a tíž
Až dopadnu na kolena 
A štěrk mi odře dlaně

Prach cesty dusí
A není kde brát dech
A nikdo neslyší jak prosím o oporu
Jak lapám po dechu
A nemůžu vstát
Jak mě to všechno tlačí k zemi

Přesto
Znovu
Znovu
Znovu
Vstávám a dál
Vláčím
To nemálo na svém hřbetě
Vstříc ničemu

(21.5.2019, Černá Pole, 0,6 l bílého)

V teráriu

Beznadějný běh
Pořád dokola jak křeček v teráriu
V tom labyrintu toužení a něh
V tom labyrintu nějak ztrácím dech
A ze soužení usoužená žiju

(25.2.2019, 19.19)

Květnový den

V polích řepka zlátne

a nebe létem modrá

a zelená je tráva

a slunce jako šperk

a voda ze studánky

je chladivá a dobrá,

květnovým chladným ránem

pod nohou skřípe štěrk.

Ječmen je jako moře,

když ve větru se vlní,

cesta se v dálce stáčí

a láká čím dál víc,

v remízcích křičí bažant,

srdce se láskou plní,

když na cestách se hrbí

postavy polednic.

Mraky se zbarví krví

a v lese chlad se vzdouvá,

mlha se budí v rokli

a rosa chladí zem,

ve slunce zapadání

se bota zlehka zouvá,

když srdce šťastně letí

květnovým večerem.

(2014)

Dekadence prázdné plechovky

Tolik happy endů všude kolem

Stříbrné plátno jimi přetéká 

Neskutečnostmi

A přetéká jimi i život

Kolem

Vybuchují miliardy barev radosti a štěstí

To bude tím jarem

Jen v mých očích jsou stromy obalené plísní místo květy

A dekadence prázdné plechovky

Mě nakopává stejně jako já kopu do ní

Tolik happy endů všude kolem

A já zas brečím jarní deště

A volám

Volám o pomoc

(13.5.2019, Černá Pole)

Na půlnoční refýži

Toužím
Po dotycích, jež pálí celým tělem
Přicházejí nečekaně
Když den ztratí svou moc

A mizí
Když překlopí se čas
Nevidí je nikdo
A ani já vlastně nevím
Zda nebyl to jen sen

Po tahu

Nebolí mě srdce, nebolí mě hlava, 
je mi trochu těžko, jako po tahu.
Přejedená, zpitá - to se občas stává,
ztratila jsem dávno všechno odvahu.

Obestřená kouzlem času minulého
vzdávat se mi nechce ani náhodou.
Pustím trochu větru do života svého,
ten vítr mě třeba udrží nad vodou.

(2012)

Černé oči

Jak kdybych byla prokletá
Černýma očima
Hlubokými studněmi
Nekonečnem

Nechci se topit
Zase
      Zase
            Zase

Chci plavat ke světlu
Ne klesat ke dnu
Níž
           a níž

Po rovnodenní

Dlouhý den
A krátké teplé noci
A život, který plyne líněji

Dlouhý den
A neodbytný pocit
Že jisté věci přijdou později

Dlouhý den
A nevyřčené přání
Ať se život dělí na půlky

Dlouhý den
Co odejít mi brání
Ačkoliv už kouřím titulky

(1.4.2019, před Hluchou zmijí, 19.35)

Hlavně že víte

Hlavně že víte
Vy všichni
Moudří a velcí
Hlavně že víte
Co mám v hlavě
Co myslím
Co chci

Hlavně že víte
Vy všichni
Hlavně že rozumíte světu
Hlavně že rozumíte mně

Když ani já si nerozumím

(26.11.2018)

Nejsem čekanka

Jak málo stačí
Abych zvadla
Bez vody, beze slov
Vytržená z půdy a pohozená stranou
Plevel bez užitku

Jen tak si tu ležím a schnu
Přemýšlí plevel, co bude dál?

Jestli foukne vítr a odnese ho k lepším zítřkům?
Nebo ho smete ještě hlouběji mezi mrtvé listí
Tak hluboko
Že nikdo
Ho už nevysvobodí

Nejsem čekanka
Já už nic nečekám

(23.4.2019, 12.24, kancelář)

V uvozovkách

Zavřená ve své nekonvenční konvenčnosti
Jak prošlé lečo ve flašce

Všem něco začíná
Jen já si tady tiše hniju
Podobna leklé rybě v zátočině
Dělám, že dělám dekadenci

A přitom
To všechno jsou jen jedny velké
                                          černé
                                          ostré
                                          nekonečné uvozovky

(16.4.2019, trajf 26, 19.53)

Před apokalypsou

Už zítra možná
Celý svět vzplane
Zkáza smaže mě i tebe
Už zítra možná
Se nevzbudíme

Ale dnes
Teď
A tady
Jsem já se svým malým štěstím
Ne s láskou
Ne s touhou
Mám jen tento okamžik

Ať si svět skončí
Já mám provždy teď

(29.11.2018, autobus 97 v 0.20)

Na zdi

Na zeď
Někdo napsal báseň
Krátkou báseň
Černou barvou
Báseň o lidech
O životě
Lásce

Na zeď
Někdo napsal báseň
Jiný ji přetře
Nic nemá dlouhé trvání
Ani lidi
Život
Láska

A už vůbec ne poezie

(26.11.2018)

Na chodník

Napsat tak všechno na chodník
Křídou a rukou roztřesenou
Pochybnosti a očekávání
Sny a naděje
Má dáti i dal

Slov ami utíkají pozpátku a pryč
Málo stačí ke štěstí
Nehledat velké kusy skla
A z malých střípků jen
Poskládat obraz

A pak

Křídou a rukou roztřesenou
Nakreslit ho na chodník
Aby každý mohl si přečíst
Jak krásný je život

Křik dravců

Podobni doznívajícímu křiku dravců
Kroužíme nad světem
Zhasínajícím dnem

Končí
Křik, den i my
Všechno se rozplývá
V jediném dekadentním zvuku

To naděje
Naděje umírá...
                      ... první.

(19.11.2018)

Sen

Někdy se člověku zdá
Že stojí v kruhu
Stromů
Hořících
Které zapalují suchou trávu
A plameny s plíží blíž

Někdy se člověku zdá
Že celý svět hoří
A když se vzbudí
Plameny mu olizují tvář

(16.11.2018)

Politická

Na senátu v aule áčka
teče nuda po schodech,
tichý řečník tlampač mačká,
koktá, chytá druhý dech.

Tichým hlasem cosi mele,
těžko říci, co je zač,
pomyslíš si: "Do háje!
To je hadů uspávač!"

Na senátu každý svoje,
stížnost na IS, na jídlo,
řeší tu své nepokoje - 
a mně kafe vystydlo.

O podzimu 2015

Čtyři roky, víš
Čtu o všem a na vše vzpomínám
Snad lituju Spíš jistě
Tys byl...
Kde jste slova, když vás potřebuji?

Klišé to nebylo, to jen je tato báseň
Klišé to nebylo, spíš sen
Z jednoho krásného podzimu
Z něhož jsem vyšla nezraněna

Čtyři roky, víš
Nevíš
Já vím
Stačí, že já vím...

Tramvají číslo osm

Ráda jezdím osmičkou
A vzpomínám si
Jak by to bylo včera
Jak by to bylo nikdy
Ty rozklepané nohy
A hrdlo stažené očekáváním

Jakým klišé je tato báseň
Takovým byl i náš příběh
Průhledný jak sklo osmičky
Té, kterou tak ráda jezdím
A vzpomínám si

(25.6.2018)

A smrt má jméno Markéta

Padám jak kámen dolů k zemi,
obláček růžový odlétá
a tvrdá hlína na mě čeká
a smrt má jméno Markéta.

Žárlivost schovám pod kamení,
hořkostí krutě prokletá,
snažím se ukrýt ke svým splínům
a smrt má jméno Markéta.

Snažím se dýchat v mělkém hrobě,
hlava bolí jak přejetá
a další hlína na mě padá
a smrt má jméno Markéta.

Bezmocně dřepím pod svým křížem,
nepřežili jsme do léta,
křičím tu po jediném slově
a smrt má jméno Markéta.

(25.2.2019, AS LDF)

Z Lidické na Zelný rynek

Toulám se po bulváru, noha mine nohu,
kolem putyk, co nám dávno zrušili,
kolem kandelábrů v postmoderním slohu,
pasáží z pátků, jež jsme propili.

Toulám se po refýži v záři neonové,
koleje zrcadlí slabý města lesk,
minulost z Parnasu jistě nevyplove,
u dna ji zatíží výčitky a stesk.

Toulám se po městě, co drží moji duši,
kolem hospod, kde nás dávno neznají,
kolem lidí, kteří k poetům jsou hluší,
a kterým s Mozartem se smějem potají.

(podzim 2018, na Lidické)

Na refýži

Tak já ti mávám, buď si tedy sbohem,
nashle a sbohem takhle při úterý,
jedno je jisté - jeden z nás je bohém,
to nejisté je: těžko říci který.

Tak tedy sbohem, klidně bez šátečku,
je pozdě ptát se, čí to byla chyba,
jedna dlaň připomíná hadí svlečku,
druhá je mrtvá jako leklá ryba.

Tak tedy mávám, adieu a bye bye,
písnička končí lehce falešně,
k refýži zvolna přijíždí má tramvaj
a ty jsi v tahu vcelku úspěšně.

Ach Manon, Manon

O Manon verše briskně recituje,
laská se s řádky, svádí písmena.
Zírám jak v transu, je to vážně pro mě?
Manon je motýl - a já ztracená.

O Manon verše, v ruce kytku růží,
nejspíš se zadlužil všem zahradám,
je rozpačitý, přesto nezadrhá.
Manon je motýl - a já nezvládám.

O Manon verše ani nedořekl.
Co, že jsou pro mě? kdepak, marná sláva.
Jenom se cvičil, jestli nezadrhne.
Manon je motýl - no, a já jsem... blbá.

Stará škola

Na schodech chodím po pravé straně

a starší pouštím v tramvaji,

a když už mluvím nevybraně, 

tak jen tam, kde mě neznají.

Omluvím se vždy po kýchnutí,

uši si zacpu, když jede vlak,

k botoxu nikdo mě nedonutí,

jsem stará škola, asi tak.

Chodím vždy volit, dokud jde to,

ocením ruky stisknutí,

i v prostřed zimy v očích léto,

faleš mi není po chuti.

Přátel si vážím pateticky,

bojuji se svou neřestí

(stejně pak mlsám, jako vždycky...)

Jsem stará škola, naštěstí. 

Ke dnu klesající

V ten den
Se slzy tlačily na oči
Ale tváře zůstávaly suché
Ještě naděje mi zůstávala
Kdesi na dně té mé beznadějné studny

Dneska
Už plakat můžu
Můžu, ale nesmím
Musím držet fazónu
A smát se
A přátelskou radou rozptylovat smutky
A dělat jakoby nic

I když mi právě explodoval svět
A ta malinká kapka naděje
V černočerné vodě
Se změnila na další kámen
Který mě táhne ke dnu

(AV, 10.55, 20.2.2019)

Možná

Možná jsem si stáhla všechny písničky
                                   které jsi mi poslal
Možná jsem viděla všechny filmy
                                   o kterých jsi mi říkal
Možná sním o místech
                                   o kterých sníš ty
Možná tě nedokážu střást
Možná mi to ani nevadí
Možná ráda sním
                                   o místech, kam nikdy nepojedu
                                   s mužem, kterého nikdy nebudu mít

U sklípku

Lásky naše
Co nás neminuly
Pochytáme do prázdných sklenic
Spolu s kapkami deště

Na ramena nám padne čas
A minulost
Bude chutnat trpce jako ryzlink

A hořet bude západ
Jako sklenka frankovky

Tak vínem vinni
Dopijem a půjdem

(únor 2019)