Jsem mezi čtyřmi stěnami
a celá místnost na mě padá,
přestávám vnímat současnost
a minulost mě dusí
dětmi a muži, ženami,
tvářemi – smutná, stará, mladá,
těch tváří, očí, je tu dost
a všechny na mě zírat musí.
Ta jména, vidíš, člověče,
ta jména nejsou pouhá slova,
ty tváře nejsou přízraky,
ty letopočty nejsou klamem!
Slabý před nimi uteče
a pak je vidí znova, znova,
bohaté Židy – žebráky,
tváře, jimž v očích hoří plamen.
Poutníče, zvěstuj lidem všem,
že my nemáme hroby ani,
hrobem nám bylo peklo rudé
a zemřeli jsme přeuboze.
Národ, jenž neměl vlastní zem,
jež věčně trpěl proklínání,
i tobě dnes žalovat bude
tam v Pinkasově synagoze.
