Na zdraví

Na zdraví
Pozvedám rukou roztřesenou 
Zbytek na dně sklenice

Na zdraví
Na muže
Které milujeme
A kteří nemilují nás
Na muže
Které ničíme
A kteří zničí nás
Na zdraví

Na zdraví
Pozvedám rukou roztřesenou
Zbytek roku 
Kdy jindy pít na život
Než právě teď

(26.12.2018)

Chci...

Chci číst básně

A čtu jenom skripta

Chci zpívat Nohavicu 

A místo toho zpívám Valčíček

Chci tančit tango

A zatím šlapu zelí

Chci se smát

Jenže není čemu

Chci plakat

Jenže nemám proč

Chci milovat

Jenže nemám koho

Už asi není cesty zpátky

Protože na některé věci je pozdě

Na některé věci bude pozdě vždycky...

(2014)

Ještě jedno kafe

Ještě jedno kafe, než zavřou hospodu,
a než vyhodí tě, snad pršet přestane.
Tam venku ti život vlhne odspodu,
ze všech předsevzetí jen kaluž zůstane

Ještě jedno kafe černý jako noc
a než dopiješ ho, snad se rozední.
Spíš však kostka cukru zavolá o pomoc,
ty se jí rád ujmeš, vždyť je poslední.

Ještě jedno kafe a pak musíš jít,
tirák venku ve tmě jak mrtvola zchlad,
servírka s bledou tváří si chce jít zapálit
a silnice tě volá a má věčně hlad.

(9/10/17)

Rue Villon

Kde hledat správná slova?

Villone, příteli, poraď

Kde tys je našla, drahá Emily?

A vy, pane Poe, odkud vám je Havran přinesl?

Kde hledat správné rýmy?

Pan Skácel našel je

A našel je i Nezval

Ba i ty, Baudelaire, prokletý poeto

Kde hledat správné téma?

Skvělé jak Verlaine

Blízké jak Mikulášek

Anebo temné, temné jak Hynkův žal?

Kde hledat správná slova?

Posečkej, příteli Villone

Jen kousek spolu půjdeme

Za Emily a Hynkem

A budete mi múzou, mí skvělí básníci!

(2014)

Co není

Nemyslím na to, co není
Na to, co mohlo by být
Na všechno marné chtění
A na ztracený klid

Nemyslím na to, co není
Vždyť ztratila jsem slova
Zaspat tak všechno bdění
A zasnít se zas znova

Nemyslím na to, co není
    Myslím na to, co je

(23.2.2018)

Poslední leč

Za chrámem svatého Jakuba
Ne moc při smyslech
Zato dost při sobě
Poslední déšť podzimu
A první déšť zimy

Za chrámem svatého Jakuba
Na přelomu noci
Začala naše poslední leč

Svátek má Kateřina

Černá noc zbělela jak vlasy staré ženy,
zpod oken zavřených prosakuje smích,
smrt čeká na rohu a píše nové ceny,
svátek má Kateřina, z nebe padá sníh.

Černá noc zbělela a bílá země šedne,
nažloutlá lucerna je v mlze záchranou,
jsou jiné barvy v noci, jiné barvy ve dne
svátek má Kateřina s tváří strhanou.

Černá noc zbělela jak vlasy staré ženy,
smrt vyšla na cestu, má rozskřípaný hlas,
pod paží svazek básní - všechny nedočteny,
svátek má Kateřina a jde právě včas. 

(25.11.2018)

V proudu

Řeči se valí jako velká voda,
jak zachytit je, jak je zastavit,
vždyť berou všechno a ohromnou silou
zkouší tě zalknout, vzít a zadávit.

Řeči se vedou, co je pravdy na nich?
Není to jedno, vždyť oni říkali!
A řeči pravdu odnášejí v proudu,
ten, kdo je vede, toho nepálí.

Řeči se valí jako velká voda
a ty v ní toneš, jako pod jezem.
Proti té vodě nemůžeš se bránit,
nemůže nikdo stát se vítězem.

(15.11.18. Pro M.)

Na kousky

Někdo mě vzal a roztrhal
Na malé kousky ve větru
Zachycené ve větvích

Rozcupoval mou hrdost
Mou pýchu
Mou čest
Rozerval mé sny
Mé cíle
Mé snahy

Někdo mě vzal a roztrhal
Někdo s tvýma rukama
A mou tváří

(3.5.2018)

Konec podzimu

Ještě nepřišly první mrazíky

A tak je tráva zelená

A pár růží svítí mezi keři

Kaluže jsou posypané zlaťáky

Lístečky bříz

Na cestičce se hebce lesknou kaštany

Podzim je plný klišé

A přesto o něm musím psát

Pořád stejná slova

Dokud se jednou netrefím

Do těch pravých

(2016)

Splíny z půlky listopadu

Kdy se to stalo

Kdy se mi pod nohy připletl bludný kořen

Nebo spíš kdy jsem bludnou větví

Dostala přes hlavu

Kdy jsem se začala točit v kruhu

Bloudící od rusalek k hejkalovi

Bořící se stále hlouběji do bažiny

Kdy někdo ostrými nůžkami 

Vystřihl happy endy z mého života

A slepil jednu nekonečnou řadu stále stejných klišé

Kdy se to stalo

Kdy se mi pod nohy připletl bludný kořen

A jak

Se té nekončící smůly zbavit

Dávná babí léta

Toho dne
Jak tenkrát bude
Modrozlatě
A první babí léto
Uvízlo ti na kabátě

Toho dne
Jak tehdy bude
Hořkosladko
A já ještě
Naposledy neviňátko

(2014)

České středohoří

Kraj sopek, komínů a cest
Které končí v náspu dálnice
Kraj nekonečných polí
Kraj březových alejí a rudozlatých lesů

Kraj statků s vytlučenými okny
A vesnic s rozpadlými statky
Kraj vinic, jabloní a hrušní
Zařízlých údolí a malých nádraží

Kraj Řípu a řepy
Kraj Oldřichův, Boženin
Kraj náš

(Louny, 11.10.2018)

Být básníkem

Asi jsem ráda

Raněná

Pár kudel do zad

(čas od času)

Jsou dobrá medicína

Pro zmírajícího básníka

Lepší zmírat zklamáním než nudou

A když napíšu

Všechna klišé o podzimu

A když zatím nenapadl sníh

Postesknu si na život

Básník je rád raněn

Ale já teď zrovna

Nejsem ráda básníkem

(2016)

Mezi sousedy

A není duše, co by neroztála
Když teplo ulici zalije
Jak déšť
Stejně osvěží
To jedno velké "Jsme tu spolu"
Známé tváře
Domy, dlažba, voda

Zbývá málo, co dodat
Jediné jedno
Tady jsme doma

(OpenFest, Ondráčkova, 8.9.2018)

Minulo

Všechny mé
Setřásla jsem nakonec
Jak kapky z krempy klobouku

Ale ty
Tak jiný
Tak opravdový

S očima plnýma úsměvu
S vlasy, co si říkají o pohlazení
S věčnou vůní camelek 
S vlídným slovem pro každého
Tebe setřást nedokážu

(15.10.2018)

Na dvoře Rytířské krčmy

Zase na místě činu
a nic se tady nezměnilo
Stejné schody, dvůr i lokál

Jen já cítím vinu
A před očima
Všechno se znovu odvíjí
Pozpátku jak zpomalený film

Příběh začíná košem
A končí poslední lečí
Takže happy end?
Kdo ví!

Jen ty prošlapané schody
Propršelá rýna
A okopaná zeď
Si pamatují všechno, co bylo řečeno
Tehdy
Kdysi
Když ještě bylo co říkat

(25.8.2018)

Podzimní splíny

Nezbylo mnoho k milování

Prázdná skořápka
Dvě oči do nikam

Minulost
Proti které utíkám
A pýcha
Co mě dávno neochrání

(říjen 2018)

Před zimou

Šelest uschlých listů na chodníku
Padající okvětní plátky růží
Kapky dopadající na hladinu kaluží
Váhavé podzimní slunce
Zimní souhvězdí a pozdní svítání

Jiřiny vybuchnou poslední ohňostroj
A pak už se jen čeká
Až všechno skryje první sníh

(Denisovy sady, 2016)

Novinovými titulky

V zemi

Zapálené buky

Zakrvácené javory

Se žije o dost líp

Než to z dramatických slov vyplývá

(18.10.2017)

Básník šťastně toužící

O touze
Lásce
Srdci zlomeném
Psávám často slovo za slovem

O opuštění
Minulosti
Smutku
Neštěstí a slzách na tváři

A přitom
Jsem šťastně toužící básník
Toužící po obzoru
Cestách polních
Mezích provoněných
Nebi modromodrém
Hvězdnatém
Barevném jak kýčovitá fototapeta

Básník šťastně toužící
Po lístku lísky
Na který modrou chrpou
Napíšu
ŽE JSEM

Konec září

Ještě naposledy
Moci tě tak vidět jako tehdy v září
Šíleně krásného
Jak pohanský bůh před dveřmi Pantheonu

V zrušeném už baru
Na cestě do neznáma
Před brankou
Pod pergolou

Ještě naposledy
Moci tě vidět bez zakalených očí
Tím co přišlo potom

Ještě naposledy
Moci tě tak vidět
Šíleného

Babí léta

Už podzim přišel

Bez babího léta

Bez chladnoucích rán

A blednoucího nebe

Jen pavoučí vzduchoplavci

Poletují na stříbrných padácích

A zaplétají se nám do vlasů

Nehledě na počasí

Je to ještě lán světa

Tak, kam chtějí letět

Už podzim přišel

A babí léta smeteme si z tváře

A odvážným průkopníkům letectví

Závidíme tu možnost

Letět s větrem o závod

Až za obzor

(17.9.2017)

Naučil jsi

Jak rychlozkvasit báseň na koleni
Jak proplout deštivou nocí
Jak neproplakat neprospané ráno
A nejhezčí ostrov objevit

Že není nikdy nic jak zdá se být
Nic není tak jak bylo slibováno
A že je vždycky mámivý můj pocit
A že nemusí bolet odcházení

(Líšeň, 8.9.2018)

Black holes

Ztrácíme se
V černých dírách našich vesmírů
Pevná zem pod nohou
Je pouhopouhé zdání

Když nás vesmír pohltil
Roztrhal
A rozdělil
Už nás ani Hawking nezachrání

(29.8.2018, bus 58)

Stíny

Za mnou stojí moje černé stíny
Ať si světlo svítí odkud chce
Vpíjejí se do rozryté hlíny
Skrývají za stébla na louce

Za mnou stojí moje coby kdyby
Stojí pevně, stojí nehnutě
Na čele si píšou moje chyby
A ze zad mi rvou mé perutě

Za mnou stojí, z kůže si mě svlečte
Vy, mé stíny, jste můj věčný bič
Píšu básně, které nikdo nečte
A minulost odnáší mě pryč 

(30.8.2018, Líšeň, Myolastan)

Konec srpna

Potkali jsme se večer,

v srpnový večer koncem léta,

spálená země chladla

a tráva byla měkká.

Mohla jsem něco dělat?

To nevím. Nemám právo veta.

Tak nám zbyla jen země

a teplá noc jak deka.

Já odešla jsem ráno,

potichu, jak host nežádoucí,

i slunce ještě spalo

a nebylo kam spěchat.

Já šla bez otočení

a kolem okna nevidoucí,

kdo ví, zda chci to změnit

anebo to tak nechat…

Kde fouká teplý vítr

Není noci bez hvězd
Jak deka s dírami a velké světlo za ní
Svit dávno mrtvých supernov
A mezi planetami
Možná jedna další Zem

Na které je taky údolí v klínu lesa
Kde hoří oheň v kruhu kamenů
A zní kytary o kometách a tancích
Kde fouká s podvečerem teplý vítr
A na kopci se sbírají mlhy

Není noci bez hvězd
A není večerů bez ohně
A není dnů bez smíchu
Jen jednou, jednou v srpnu
A ten teplý vítr zahřeje tě na celý rok dopředu

Nikde není vítr a hvězdy jako tady
Nikde nejsme my jako tady

Srpnová

Horko drží obilná pole

svou ostrou rukou dusivou,

najít tak někde kousek stínu

a chvilku chládku mizivou.

Strništěm fouká horký vítr,

žene prach kamsi… kdoví kam,

chladit se někde v ledové vodě…

a já tu zatím utíkám.

Utíkám k lesům, kopcům, mezím,

na křídlech větru letím vstříc

vyprahlých plání ostré vůni

a velkým polím slunečnic.

Drží mě léto horkou dlaní,

vítr mé plachty pohání,

lehce se vznáším Vysočinou

a nikdo mi v tom nebrání.

Jdeš

Jdeš
Co noha nohu mine
Po pražcích vlhkých bouřkou
I tak cítíš rozteklý karbol
A šína klouže pod nohou

Jdeš
Jak kapky tančí po silnici
Couráš se po bílé čáře
A asfalt se leskne modře
To jak odráží nebe

Jdeš
Nespěcháš
A nad polem se klene duha
To Vysočina vítá zapomněnou dceru

(Rozsochy, po dešti, 27.7.2018)

Ukolébavka

Dobrou noc, můj milý,
je to snad tisíc let,
dobrou noc, můj milý,
pro mě je to jen chvíli,
na čas líp nemyslet.

Dobrou noc, můj milý,
odhoď své těžkosti,
dobrou noc, můj milý,
jak med jsme sladcí byli,
dobráci od kosti.

Dobrou noc, můj milý,
kdo přijde na pomoc?
Dobrou noc, můj milý,
světla jsme zatemnili,
nad Brnem vládne noc...

Slova

Všechna slova
Která bys snad chtěl říct 
Na omluvu
Na vysvětlení

By byla jen odrazem všeho marného
Času
Emocí

Není co odpouštět
Je jen hodně k zapomnění

Rebel s příčinou

Jsem možná rebel bez příčiny,
možná jsem rebel s příčinou,
ať je to jak chce, všechny činy
nakonec přejdou, pominou.

Možná jsem rebel jenom trochu,
možná jsem rebel z parády,
říkám si celkem často: "Hochu,
život jsou samé záhady!"

Možná jsem rebel sporadicky, 
možná jsem rebel z jeviště,
možná to vzdávám (jako vždycky)
a vzpouru nechám na příště...

(9.6.2018, Forrum)

Červencové klišé o konci ledna

Byl muž a byla žena,
co chcete vědět víc,
byl muž a byla žena,
dost jasná byla cena:
všechno nebo nic.

Byl on a ona byla,
v té noci plné deště,
byl on a ona byla,
ta noc je oba skryla,
když prosila ho "ještě".

Byli dva a pak jeden
a z ní jen málo zbylo,
byli dva a pak jeden,
když rozdělil je leden,
když nic se nezměnilo...

První ohně

Pole zlátnou

Léto je konečně tady!

Červenec tlačí na pilu

A suše dýchá, trošičku se dusí

První ohně hoří

V kruhu kamenů a září přes údolí

Kdo hladí struny kytary

A kdo zalévá uhlíky?

Pole zlátnou

Léto je konečně tady

Červenec se válí u vody

A déšť pořád nikde

První ohně hoří

V objetí lesa a září do noci

Kdo přijde oheň uhasit?

Po roce

Ne zášť
Spíš lítost
Lítost nad promarněným časem
Lítost nad vyplýtvanými city
Lítost nad tím co jsme si

Ne zášť 
Jen lítost
Nad tím kdo jsme

Kam jsem se poděla

Kam jsem se poděla?

V odřeném klobouku

S děravýma botama

S batohem, co přetrhlý má řemen

(to ale nevadí, vždyť je stejně prázdný)

Kam jsem se poděla?

V košili bez knoflíků

S páskem z tkaniček

S kytarou bez půlky strun

(a přesto dá se na ni zahrát úplná opera)

Kam jsem se poděla?

S prázdným žaludkem

S žízní usídlenou na jazyku

S prošlou jízdenkou a bez koruny v kapse

(hlavně, že křepelka mi nad hlavou vyvolává svých Pět-peněz)

Ať si

Nehledě na to vše

Ležím na mezi jak v dávných dobách tuláků

A pod lesem duní vlak

A já miluju

Miluju nebe, hvězdy, vítr

Miluju vůni mateřídoušky

Miluju všechny cesty, které na mě čekají

Miluju tohle strašné letní klišé

Tam jsem se poděla

Do větru a snění…

Na trati Havlíčkův Brod - Brno

Pole zlátnou, můj vlak jede domů

a jako vždy má zas zpoždění,

a kupé je upocené k tomu,

a sedadlo lepí k zbláznění

Vedle parta skautů struny týrá

pán naproti má dost hutný dech,

v čalounění vajglů plná díra - 

při cestování mám prostě pech.

Pole zlátnou, můj vlak jede domů,

a jako vždy má zas zpoždění,

kolem trati chladivý stín stromů

a oblaka krásná k zbláznění.

Trochu vůně z meze rozpálené

naplnilo i náš kodrcák,

ta hned všechny chmury rozežene,

nedám dopustit na tenhle vlak.

(1.7.2017)

U potoka

Sedla jsem na starou, zetlelou kládu.

Prošla jsem mokrou a zelenou travou.

Vylezla na skálu, nedbajíc' pádu.

Všude jsem hledala krásu. Tu pravou.

Kláda mi košili špinila hnědí.

Tráva mi kalhoty zmáčela celé.

Z výšky jak padati i jiní vědí.

Krása se podobá – písničce znělé?

Pod kládou ležela ulita šnečí.

A v trávě našla jsem kapičky rosy.

Z výšky zas padati snílkům vždy svědčí.

Na krásu pozor! To romantik prosí!

(léto 2008, Jahodná)

Déšť

Padám ti na paže,

chytáš mě do dlaní,

stékám ti po tvářích,

smáčím ti vlasy.

Řasy ti orosím,

krátím tvé čekání,

schováš se přede mnou

ze strachu asi.

(2009)

Začátek léta

Obilí zlátne poznenáhlu,

není kam spěchat najednou,

a všechny naše hloupé činy

ztratí se v něm a vyblednou

Obilí zlátne s plným létem,

není kam spěchat večerem,

kdy všechny cesty vedou domů –

kterou si asi vyberem?

Obilí zlátne, nebe modrá,

není kam spěchat najednou

a domů jedou všechny vlaky,

na které lidi nasednou.

Jako...

...ve snu čtu všechna ta slova. 

Z očí mi teče a bolí mě duše.

Kolik toho na sebe prozradíme

bezděčně. Anebo...

...se mi jen zdá ta spontánnost?

Odkrývá se, jak svlékal by se z kůže.

Dělám to i já. Jen jinak.

Nejsem intelektuál jako...

...on je opravdový básník.

Já jen sypu slova na papír.

Ta jeho bolí, bolí o to víc

oč méně ho znám, jak...

...zdá se, že jsou všechny věci jinak...

Ve světle sirky

Četla jsem
Básně a nebásně
Slova pohozená světem
Vlající jak záclona
Těžknoucí časem

Četla jsem
Rýmy i nerýmy
Slova jak břečťan na zdi
Jak žluté listí
Utopené v kaluži

Četla jsem
Ve světle sirky
Slova nepochopitelná
Zadrhávající dech
Deroucí srdce

Čti rychle holka
Než si spálíš prsty

Vlakem

Jela jsem vlakem a u okýnka stála

a trochu přemýšlela, co teď udělám,

má šála červená z toho okna vlála

a já věděla, že dvě možnosti mám.

Buďto se otočím jízdě protisměru

na záda dívat se starým vzpomínkám,

čím dál starší pak budou ve výběru

a budou rychle mizet ani nevím kam.

Anebo podívám se kupředu a na trať,

tím chladným vzduchem se přímo zalykám,

z úžasné rychlosti dostala jsem závrať

a nové zážitky skrývají se tam.

(podzim 2009, Valachy)

Jakou?

Jakou

Barvu má noc?

Jako šepotavá křídla můr

Hořící u plamene lampy

Jako tiché kroky v trávě

Orosené slzami světlušek

Jakou

Barvu má oheň?

Jako mihotání řas

Když z očí tečou vzpomínky

Jako ulámaná křídla

Co anděl nechal na strunách kytary

Jakou

Barvu má léto?

Jako vlídný úsměv

Jako horká rozpálená mez

Jako zvlněné pole a lesy až k obzoru

Jako přátelství

Jako podkroví u babičky

Jakou 

Barvu má léto?

Pro každého jinou

A přece…

             … stejnou. Letní.

Na Zubštejně

Sedím na prahu starého hradu

a je mi smutno, ač nevím proč.

Slunci paprsky pokoutně kradu

a svět se točí… jak kolotoč.

Nad hlavou šumí oblaka listí,

vykládám pasiáns a nevím nač.

A vítr severní hlavu mi čistí

a já jsem bláznivý, hazardní hráč.

Sedím na prahu starého hradu, 

nečekám na svět, co běží pryč.

Vylezu na věž, nedbaje pádu,

zamču se před všemi, zahodím klíč.

(léto 2009, Zubštejn)

Ukolébavka

Pohladil struny kytary

a tiše začal hrát,

chvíli to bylo k plakání,

chvíli se chtělo smát.

To sladký dřevo zpívalo

a on mi zpíval s ním,

Uši mi celé naplnil

tím tónem čarovným.

Tak na mechovém polštáři

stejně jak na zámku

jsem ležela a on mi hrál

a zpíval ke spánku.

(2009)

2009

Možná, že mi to neuvěříš,

přesto ti budu vyprávět

pár věcí, které asi nevíš -

a zabere to jen pár vět.

Ten rok se leccos divné zdálo

i když vše bylo v pořádku.

Nejhorší, co se tenkrát stalo -

vysnila jsem si pohádku.

Já vůbec příliš často snila

a všechno byl to pouhý sen…

Ta emoce, co ve mně zbyla,

bojí se ukázat se ven.

Promiň mi, nic ti nevyčítám,

ani dnes, ani za léta.

Jen jak tu stojím, tiše sčítám

všechna „proč“, která odlétla.

(2009)

Mezi poli

Po cestě mezi poli

pomalu si kráčím,

vevnitř mě něco bolí,

tak se zvenku mračím.

Po cestě mezi poli

beze spěchu, z lína,

když náhle po okolí

zavoněla hlína.

Hlína je jak krev země

trávou obvázaná,

řine se polem ke mně,

kde já kráčím sama.

Po cestě přímé, rovné,

bez zatáček, jasné…

Až se ta cesta ohne,

tak mi léto zhasne.

Po cestě mezi poli

pomalu si kráčím,

a tak jdu pořád dál

(i když nevím za čím).

(léto 2009, Lísek)