Na refýži

Tak já ti mávám, buď si tedy sbohem,
nashle a sbohem takhle při úterý,
jedno je jisté - jeden z nás je bohém,
to nejisté je: těžko říci který.

Tak tedy sbohem, klidně bez šátečku,
je pozdě ptát se, čí to byla chyba,
jedna dlaň připomíná hadí svlečku,
druhá je mrtvá jako leklá ryba.

Tak tedy mávám, adieu a bye bye,
písnička končí lehce falešně,
k refýži zvolna přijíždí má tramvaj
a ty jsi v tahu vcelku úspěšně.

Ach Manon, Manon

O Manon verše briskně recituje,
laská se s řádky, svádí písmena.
Zírám jak v transu, je to vážně pro mě?
Manon je motýl - a já ztracená.

O Manon verše, v ruce kytku růží,
nejspíš se zadlužil všem zahradám,
je rozpačitý, přesto nezadrhá.
Manon je motýl - a já nezvládám.

O Manon verše ani nedořekl.
Co, že jsou pro mě? kdepak, marná sláva.
Jenom se cvičil, jestli nezadrhne.
Manon je motýl - no, a já jsem... blbá.

Stará škola

Na schodech chodím po pravé straně

a starší pouštím v tramvaji,

a když už mluvím nevybraně, 

tak jen tam, kde mě neznají.

Omluvím se vždy po kýchnutí,

uši si zacpu, když jede vlak,

k botoxu nikdo mě nedonutí,

jsem stará škola, asi tak.

Chodím vždy volit, dokud jde to,

ocením ruky stisknutí,

i v prostřed zimy v očích léto,

faleš mi není po chuti.

Přátel si vážím pateticky,

bojuji se svou neřestí

(stejně pak mlsám, jako vždycky...)

Jsem stará škola, naštěstí. 

Ke dnu klesající

V ten den
Se slzy tlačily na oči
Ale tváře zůstávaly suché
Ještě naděje mi zůstávala
Kdesi na dně té mé beznadějné studny

Dneska
Už plakat můžu
Můžu, ale nesmím
Musím držet fazónu
A smát se
A přátelskou radou rozptylovat smutky
A dělat jakoby nic

I když mi právě explodoval svět
A ta malinká kapka naděje
V černočerné vodě
Se změnila na další kámen
Který mě táhne ke dnu

(AV, 10.55, 20.2.2019)

Možná

Možná jsem si stáhla všechny písničky
                                   které jsi mi poslal
Možná jsem viděla všechny filmy
                                   o kterých jsi mi říkal
Možná sním o místech
                                   o kterých sníš ty
Možná tě nedokážu střást
Možná mi to ani nevadí
Možná ráda sním
                                   o místech, kam nikdy nepojedu
                                   s mužem, kterého nikdy nebudu mít

U sklípku

Lásky naše
Co nás neminuly
Pochytáme do prázdných sklenic
Spolu s kapkami deště

Na ramena nám padne čas
A minulost
Bude chutnat trpce jako ryzlink

A hořet bude západ
Jako sklenka frankovky

Tak vínem vinni
Dopijem a půjdem

(únor 2019)

Brnem

Když jdeme městem co noha nohu mine
a nikam, nikam nespěcháme,
kolik toho o sobě teď víme?
Jak dobře se vlastně všichni známe?

Když jdeme městem přímo ku Parnasu
víme, kdo jsme a víme, co chceme?
Hledáme lásku? Štěstí? Nebo spásu?
Víme, kam mířit, když tu takhle jdeme?

A tak jdem městem, které ztichlo nocí,
Skácel nás hlídá z Denisových sadů,
anebo je to možná jenom pocit
a dech všech splínů, co necháme vzadu.

(listopad, 2018)

Roky

Celé roky
Chodila jsem smutná
A nikdo to neviděl

Celé roky
Jsem neplakala
A nikdo to neviděl

Hluboko jsem se zadřela
Jak vadné kolo v soukolí
A až mě vymění
Nikdo to neuvidí
Celé roky

(3.12.2018)

Marioneta

Zcela bezmocná
Visím v prostoru
Provázky zašmodrchané
Vzhůru nohama

Loutkář to už vzdal
Co s neposlušnou panenkou
Netančí jak píská
Neskáče jak hýbe prsty

Zcela bezmocná
Visím v prostoru
Posté Potisící
Je svět vzhůru nohama

(2.2.2019, Brno)