Podzimní sonet o babím létě

Přes hnědá pole táhnem pospolu
jak vlaštovky se vracíme zas domů,
a známý obzor duši pohladí,
když jabka voní korunami stromů.

Nerudne ještě listí javorové,
už ale cítíš v prstech známý chlad
a ráno zebe bíle jinovatka
a večer teple slunce bude hřát.

Celá ta země duši tvé je známá
a chceš ji cítit, vnímat každým pórem,
tak pojď se toulat touto krásou s námi,
pojď na chvíli být svobodným zas tvorem.

Decka piva ve skle

Světem opoměná
Jak kalhoty do zvonu
Ztěžka dýchám v dusném vzduchu města
Celý svět mi klečí na prsou
A je těžší, než dá se snést

Zbytky ve sklenicích
Nikdo nedopíjí
A ani já nejsem víc
Než decka piva ve skle
Cigáro s posledním šlukem
Ten titulek, co nikdo nečte

Není kde hledat záchranu
Protože na všechno je pozdě
A tak
Světem opoměná
Jak cokoliv z minula
Píšu své nářky na papír
A
dělám
že se 
nic
neděje

(3.9.2019, Zmije)

Samochodky

Moje botky samochodky

nazula jsem na nožky,

do batohu dala pití

a náhradní ponožky.

Moje botky samochodky

zadupaly do země - 

mám je ráda, tyhle boty

nemá nikdo, kromě mě.

Moje botky samochodky

rozběhly se dopředu,

přes hřebeny, přes vrcholy,

přes údolí k výhledu.

Moje botky samochodky

běží samy do dáli - 

šly moc rychle, vyzuly se,

tak teď nosím sandály.

(18.9.2009)

Dopis Taťánin

Jsem trochu v rozpacích, když píšu tato slova,
třikrát jsem musela papír roztrhat
a s hlavou třeštící chytnout pero znova,
abych Ti konečně mohla dopis psát.

Nevím, co stalo se a bojím se toho,
cosi se hnulo, když jsem Tě viděla
a přitom známe se roků celkem mnoho
a já se (přiznávám) náhle styděla.

Proč? To Ti neumím, neumím to říci,
slova mi utekla příliš daleko,
až k ránu dopíšu, zhasnu lampu, svíci
a k bdění ulehnu celá naměkko.

Odpověď nečekám a proč čekat taky,
je to dost bláhové tento dopis psát,
ze srdce zbyly mi jen smutné lodní vraky,
když v mlze ztracená začínám milovat.

(2010)

Into the West

Polož si svou ztěžklou hlavu do mechu,
noc už padá, přikrádá se chlad,
odpočiň si aspoň trochu od spěchu,
bílý břeh ti stejně nedá spát.

Vím, proč pláčeš, proč máš slzy na tváři,
tvoje cesta končí mnohem dál,
na západě hvězda dávno nezáří, 
bílý racek na tě zavolal.

Co uvidíš, až přepluješ oceán
a co horizont ti odhalí?
Šedé lodě sesbírají rosu rán
a svítání plachty zapálí.

Naděje až padne ve svět beze dne,
vzpomínky ti z hlavy utečou,
v mých pažích bezpečí je bezedné,
hvězda září, slzy netečou.

Čas se vrací, racek krouží nad lodí
a až stříbrný déšť rozhrnem,
naděje se v srdci zase narodí,
až spatříš břeh bílý s věčným dnem.

(5.1.2010, volný překlad Into the West, Annie Lennox)