Našel jsem na půdě kůry kousek malý
a v něm vyrytá do hloubky písmena -
děti, co ryly je, u toho si přály
pořád jen spolu být - já a Alena.
Z okna jsem vyhlédl a v sousedním vjezdu
auto jak z pohádky, až to bere dech.
Minutu chválil jsem svoji šťastnou hvězdu -
před dveřmi Alena stála na schodech.
Jak vždycky nadutá, s hlavou kdesi v nebi,
víc jak dvě dekády už mě nevnímá,
jen pohled kratičký (a v tu chvíli nebýt!)
Alena odjíždí, kdepak nevinná...
Nevím, proč odešla a nevím kam míří,
a ani nevím, zda to vědět chci,
že už ji nespatřím, to nás možná smíří
lépe než tolik let v jejím sousedství.
(2010)
(inspirováno Livin' next door to Alice)
Žádné komentáře:
Okomentovat