Na Hádech

V bezpečném klíně vyhřátého lomu,

nad sebou skály větrem vrásčité,

opřená o kmen kvetoucího stromu –

přede mnou Brno k zemi přibité

hřebíky domů, komínů a věží,

svázané hady lesknoucích se aut,

z té mojí výšky oči dolů běží,

dívám se na něj… jako astronaut.

Plní mi oči sluncem odraženým,

místo střech má snad tisíc zrcátek, 

kloboukem mává květy potaženým

a já mu pozdrav vracím nazpátek.

I když tu skřípou neshody a vády,

i když tu občas není lehké žít,

jak tu tak sedím, za zády mám Hády,

musím to svoje Brno ráda mít.