Znavená sedla jsem na schody kaple,
zklidnila pomalu nervy své naplé,
obloha pozvolna stáhla se mraky,
ve vzduch najednou neslyšet ptáky.
Dusno a ticho a nebe je žluté,
napětí před bouří vždycky je kruté.
Znavená sedím na kamenných schodech,
ticho mě připraví bezmála o dech.
Krajina mlčí, snad nedýchá ani.
„Ať prší. Dešti!“ zbožné zní přání.
Konečně hromy zaduní zemí
a blesky svítí barvami všemi,
vichřice cloumá alejí stromů
a mě déšť zahnal ze schodů domů.
(2008)
Žádné komentáře:
Okomentovat